SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ

Část 9

Nara, i Urak s Rastenem, udiveně sledovali slovní přestřelky, které panovali mezi Ravenem a onou dívkou. Už dlouho neviděli bratra v tak rozverné náladě. Kdo ví, jestli někdy. 

Ano, stávalo se, že za ta staletí, sem zabloudilo hodně dívek. Pak ale vždy vše proběhlo dle tradičního scénáře. Pro někoho jako on, nebylo těžké dostat dívku do postele, a pak si z ní učinit svou večeři. Ovšem tato dívka, byla, jak se zdá, jiná. Raven snad poprvé za svůj život, projevil jiný zájem, než onen tělesný.

 Vždy mu šlo jen o jedno. O ukojení tělesné potřeby. Bylo ovšem jisté, že mu připomínala jedinou ženu, která mu dokázala odolat. Torvin Zoyu. Však právě proto, všechny dívky, které mu Zephyr předkládala, museli být tmavých vlasů, a modrých očí.

 Ovšem Ciara, to bylo něco jiného. Ciara, jakoby Torvin z oka vypadla. Bylo to ale téměř nemožné, přeci upír, nemůže mít potomky. 

Psal se rok 1546, když Torvin utekla se svou láskou Carero Halvorsenem, a po té ho učinila nesmrtelným. Proto nikoho z nich ani nenapadlo, že nyní, téměř po pěti stech letech, se zjeví její potomek. A ještě k tomu člověk.

 Ale právě to, Ravena lákalo. Chtěl ji. A bylo jisté, že aby ji dostal, je schopen učinit cokoliv. Už proto, že právě její matka byla ta jediná, která ho odvrhla. A jediná, kterou kdy miloval. Zda je tedy možné, aby byl Kníže temnot, schopen citu.

 I když v onen, ač neexistující cit, Nara i bratři věřili. Doufali, i když za ta léta, snad ztratili naději. I oni totiž už zatoužili stanout po boku milované osoby, a zahnat tak svou samotu. To mohli ale učinit, teprve po té, co se Kníže temnot ožení. 

A tak když nyní s údivem sledovali špičkování Knížete, svitla jim naděje. Ta dívka byla jiná, než jiné dívky. Jeho šarm ji evidentně nepoblouznil. Ani jeho zjevné bohatství. Docela dobře dokázala sekundovat jeho výrokům a téměř nic, ji nevyvedlo z rovnováhy. 

A přitom si všimli, že ani ona není proti němu zcela imunní. Stačilo, aby se na ni podíval, a slyšeli její zběsilý tlukot srdce. Viděli červeň, v jejím obličeji. A neznalost toho, kým jsou, byla pak ještě úsměvnější, protože netušila, že oni slyší každý záchvěv jejího srdce. 

„Tak mě tak napadlo," řekla Nara později večer, když seděli před krbem, „říkala jsi, že tu nikoho neznáš. A že se ve Swort Fallov nudíš. Nechtěla bys využít naší pohostinnost a zůstat? Alespoň pár dní. Já bych též ocenila ženskou společnost." Ciara překvapeně zalapala po dechu. Zůstat zde? Byť jen na pár dní? Když po očku mrkla na Ravena, nepřišlo ji to jako dobrý nápad. Nervózně se ošila, protože cítila, že na ni všichni upřeně hledí. 

„Nara má pravdu," přidal se Rasten, „proč ne? Prospělo by ji po těch letech, trochu ženské společnosti."

 „No..., já..., totiž, Zephyr..." vydechla. Nechtěla být nevděčná. Přeci jí poskytli azyl. A za to že jsou tak divní, zřejmě nemůžou, ale zůstat zde? Znovu se ohlédla po Ravenovy a polila ji červeň, z jeho upřeného pohledu. 

„Udělala bys mi tím radost," přispěchala Nara s odpovědí, protože cítila, že musí trochu popíchnout její smysl pro vděk, „prosím. Cítím se tak sama, mezi tolika muži. Jen na pár dní. Ber to třeba jako tvou odplatu za azyl, který jsme ti poskytli."

 „Ale Zephyr..." zkusila to ještě Ciara, „bude sama a..." 

„Byla sama doposud," vložil se do rozhovoru Raven, „a pokud vím, nehne se z Afroditiny svatyně na krok. A pak..., myslím, že ji dokážu přesvědčit k souhlasu." Řekl tak sebevědomě, že se v ní znovu vzedmula vlna odporu. Spolkla ale poznámku, aby nebyla za nevděčnici. 

„Dobrá," špitla nakonec, „když bude Zephyr souhlasit..." Vyhrkla, ale byla přesvědčena, že ji přesvědčí k tomu, aby byla proti.