SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ

Část 13

Ciara zalapala po dechu. Držel ji pod krkem a díval se na ni tak z blízka, až cítila jeho dech na své tváři. Vypadal divoce a nebezpečně, a ona ke svému údivu, strach necítila. Spíše naopak. Jakési vzrušení, snoubící se se vzdorem, k tomuto arogantnímu chlapovy. 

Jakže jí to její matka učila? Pokrčit koleno a vší silou, ho jím udeřit do slabin. Vystřelila koleno vzhůru, ale Raven byl rychlejší. Nestačila ho ani udeřit. Stiskl ji pevněji a jeho oči vztekle zajiskřili.

 „To bylo naposled, co ses o něco takového pokusila." Zavrčel. 

Ciara pevně stiskla rty a provokativně se mu zadívala do očí. Srdce se jí rozbušilo jako zběsilé. Stále jí svíral hrdlo, a přísahala by, že takhle nějak zřejmě vypadá predátor před tím, než se zakousne do své oběti.

 Nedopřeje mu ale přeci pocit vítězství. Už se nedivila tomu, že z něj měla její teta takový strach. Fajn, ukáže mu, že ona se ho nebojí. Možná tady ve Swort Fallov, z něho mají všichni strach, ale ona ne. Pár dní, snad přežije. I v přítomnosti tohohle strašně namachrovanýho a arogantního chlapa. 

„Zbytečně to zdržujete," zaskřehotala pod jeho stiskem, „kdybyste mě laskavě pustil, mohli jsme už večeřet!" Vyprskla a na jeho vzteklé zavrčení, nereagovala, „Pár dní ve vašem domě, mě snad nezabije! I když nemůžu říci, že bych byla zrovna nadšená z vaší společnosti." Jeho oči znovu vztekle zajiskřily. Bylo znát, že se rozhoduje o tom, jestli z ní přeci jen, neučinit svou večeři. Nakonec ji ale pustil, a vztekle praštil pěstí do zdi, vedle její hlavy. 

„Hraješ si s ohněm, drahoušku!" Znovu zavrčel do jejího obličeje, „Ty nevíš, co jsem zač!" 

„Ale vím!" zamračila se a zavrtěla se v jeho sevření, „Jste ten nejarogantnější a nejnesnesitelnější chlap, co znám! Kážete mi o morálce a sedmi smrtelných hříších a přitom..." Pokojem znovu zazněl jeho smích. Ani ji nenechal domluvit. 

„Pohoršuje tě snad, že navštěvuji nevěstinec?"

 „Phe! Je mi to fuk!"

 „Ani bych neřekl," oči mu zajiskřily smíchem, „a dokonce bych neřekl, že tě to pohoršuje..., spíše ti to vadí?" povytáhl obočí v otázce, „jenže drahoušku..., ano, jak jsi správně řekla, jsem v něm jako doma. Už hodně..., hodně dlouho. A za tvou vzpurnost, tě nepotrestám..., už jen proto, že mi tvá žárlivost lichotí!"

 „Žárlivost?!" vykřikla Ciara a zamračila se na něj, jak nejlépe dovedla, „Nejste trochu domýšlivý?! Nežárlím! Je mi jedno, co tam děláte, a jak často! Pro mě za mě, se tam třeba odstěhujte!" Znovu sebou zaházela v jeho sevření, ale tentokrát ji Raven se smíchem pustil. 

Její jednání, bylo pro něj osvěžující. Nové a jiné. Nebála se ho, a ani nebyla jako jiné dívky, které se mu snažili vlichotit. Vlézt mu pomalu do postele, a získat si ho, pro jeho bohatství a moc. Alespoň do té doby, než zjistily, co je zač. 

A líbila se mu i její žárlivost. Už tak strašně dlouho, na něj žádná žena nežárlila. A přitom cítil, že její pohnutky nejsou účelové, ani hrané. Ale čisté a tryskají přímo z jejího srdce a mysli.

 Byla jako otevřená kniha, ve které mohl číst, a to se mu líbilo. A líbilo se mu to více, než by si chtěl přiznat. Po dlouhých staletích, pocítil něco, co nedokázal definovat. Těšil se na to, až znovu přijde jako malý kluk. Těšil se na další den, a na každý další okamžik. A to se mu nestalo, už zatraceně dlouho.