SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ

Část 59

O dva dny později seděla Ciara v obývacím pokoji před krbem a zamyšleně se dívala do plamenů. Alex už spal a Raven dle všeho opět odjel do Afroditiny Svatyně. A tentokrát s ním jeli i jeho bratři. Bylo to už druhý den po sobě, co po tom co šel Alex spát, odjel do bordelu. Nezapomněl ji na to ale upozornit. Jako by ji na tom záleželo.

Jenže záleželo. K jejímu překvapení, vážně ano. Ještě před pár dny, by ji to bylo úplně fuk a vlastně ho nemohla ani vystát a náhle bylo vše úplně jinak.

„Na co myslíš?" Usmála se Nara, když vešla do pokoje. Nalila dvě sklenky vína, jednu Ciaře podala a sedla si vedle ní.

„Na to, jak je život zvláštní," zasnila se Ciara a pohlédla do plamenů, „Ještě před několika dny, jsem měla strach o život svého syna. Vlastně mi umíral před očima, a já bych za jeho záchranu upsala duši ďáblu..."

„A upsala jsi..." usmála se Nara a Ciara pochopila, na co naráží.

„Ne..., právě že ne, Naro. To je ten paradox," zhluboka se nadechla, jakoby hledala slova, „Když jsem zjistila, že jste upíři...., že Raven je upír, vylekala jsem se. Ale byl to jen úlek, ne strach. Nevím proč, ale ani na jediný moment jsem nezapochybovala o tom, že byste mi ublížili. A když jsem pak viděla Alexe, jak se uzdravuje, jak je živý a šťastný..., bylo mi úplně fuk, proč tomu tak je. Hlavně že je zdráv."

„Takže..., jestli tomu dobře rozumím..." mrkla Nara na Ciaru a chytla ji za ruku, „Ravenovy se nepodařilo vylekat tě. Nenahnal ti strach, když tě vzal do sklepení. Ani tě nepřesvědčil, že je zrůda."

„Ne..., nepřesvědčil, Naro. Ani z něho nemám strach. Zvlášť, když vím, že náš syn je jako on. On pro mě také není zrůda, tak nemůže být přeci ani jeho otec." Stiskla Naře ruku a sklopila zrak, když ji při vzpomínce na Ravena, polila červeň.

„Co k Ravenovy cítíš, Ciaro?"

„ Miluji ho," špitla Ciara zamyšleně, „Opravdu ano. Sice si vůbec nepamatuji, jak se narodil náš syn, ale jedno vím jistě..., opravdu Ravena miluji. Jen..., jen mě teď vážně štve!" Zamračila se do země a Nara se nahlas rozesmála.

„A že uhádnu proč?" kuckala se smíchy, „Protože už druhý den za sebou, odjel do bordelu a samozřejmě ti to nezapomněl dost hlasitě sdělit."

„Hmm..., to ale není k smíchu..."

„Ale je, Ciaro. Vypadá to, že je Kníže lapen, jinak by to přeci nedělal."

„Jak to myslíš?" vykulila Ciara oči, „Vůbec ti nerozumím. Co je k smíchu na tom, že místo toho, aby šel za mnou..."

„Ciaro..., Ravenovy je více, jak tisíc let. Za ta dlouhá léta, prošla jeho postelí spousta žen. A ze spousty žen se krmil. Myslíš si snad, že i když právě nyní si v bordelu užívá, že tam je proto, že ho snad ony ženy vzrušují? Že po nich touží?" zatřásla hlavou k odporu, a sama si i odpověděla, „Ne! Myslím, že za ta staletí už ho na ženách nic nevzruší. Potřebuje jen ulevit svému tělu..., a tak to dělá už více jak pět set let. Uleví svému tělu a ještě se nakrmí. Do teď to byl jeho pravidelný stereotyp...,"

„A pak se tu objevím já, viď?" Opětovala Ciara Naře úsměv. Pochopila ji, jak to myslí.

A Nara měla pravdu. Do teď byl Raven sám. Jeho dlouhý, nesmrtelný život plynul rok za rokem, den za dnem a přizpůsobil ho svým potřebám. A pak si přijde ona a snaží se rozbourat hradbu, kterou si okolo sebe vybudoval, aby se ze své samoty nezbláznil. To by přeci rozhodilo každého. I upíra.

„Já jsem přesvědčená, že se tě Raven snaží odradit, Ciaro," zamrkala na ni, „Raven má z lásky strach. Nechce se zamilovat. Nechce tě potřebovat. A nechce po tobě toužit. To vše, ho dělá zranitelným, Ciaro. Ty nevíš..." na moment se odmlčela. Ještě asi nebyl čas ji prozradit úplně vše.