SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ

Část 40

„Proč ses vlastně tak dlouho neukázala, Ciaro?" Zeptala se Zephyr Zoya a přistrčila před svou neteř hrnek kafe. Seděli v jejím pokoji, který se nacházel v horním patře jejího podniku, a obě sledovaly malého Alexe, jak poskakuje kolem.

 „Nemohla jsem. Ditor mi to nedovolil. Neustále tvrdil, že by Alex tak dlouhou cestu špatně nesl a kdesi, cosi," smutně pokrčila rameny, „Když ale jednoho dne odjel na konferenci, ihned jsem se s Alexem vydala na cestu."

 „Proč by Alex..." vydechla Zoya a zadívala se na chlapce. Ona ihned na první pohled poznala, co mu chybí, ovšem jeho matka zřejmě neměla sebemenší tušení. Alex byl bílí, jako křída. Jako kdyby snad v jeho těle nekolovala jediná kapička krve.

 „Já nevím, Zephyr," spolkla Ciara slzu „Doktoři si už nevědí rady. Mám pocit, že mi Alex chřadne před očima, a nikdo neví proč." Jenže Zephyr onen důvod pochopila. Upír pozná jiného upíra bezpečně. A Alex byl upír po svém otci. Byl synem Knížete temnoty, i když o tom Ciara zjevně neměla ani ponětí. 

Ačkoliv se zdálo téměř nemožné, že by Kníže temnot byl schopen zplodit dědice, bylo to tak. Ta podoba se prostě nedala pominout. A dle ní, Alexovy scházela krev. Potřeboval ji k životu, jako každý upír, a bohužel nebyl nikdo, kdo by ho naučil se krmit.

„Tak on tě nechtěl Ditor pustit?" Zašeptala nevěřícně. Nemohla uvěřit tomu, že toho byl schopen. Však byl Alex malé, bezbranné dítě a on ho zjevně pro svou nenávist k jeho otci, odsoudil k smrti. 

Věděl, že bez krve dlouho nepřežije. A ačkoliv zjevně jeho matce vymazal paměť, zapomněla na vše, co zde prožila. I na to, že nějací upíři vlastně existují.

 I Zephyr věděla, že Ditor je jediný, který by kdy dokázal Knížete temnot zabít. Mohl to učinit sice jen jediný den v roce, ale schopen by toho byl. Dokázal pak zřejmě Ciaru ukrýt tak, aby ji Kníže nenašel.

 A že ji hledal. Celých pět let od svého hledání neupustil. I ona pochopila, že Kníže temnoty, Raven Dracor Rogestrike, pocítil k její neteři něco zvláštního. Bylo to neuvěřitelné, ale zjevně se do ní zamiloval. Jinak si nedokázala vysvětlit tu skutečnost, že Ciara přežila v jeho domě. Že se s ním milovala, a nevysál ji do poslední kapičky krve. 

Však byl nejstarším upírem na světě, a znala ho už téměř šest set let, ale nikdy u něj nespatřila byť jen náznak emocí. Do té doby, než potkal ji. Co věděla ale také jistě, bylo to, že Kníže musí vědět, že je Ciara zpět. Musí vědět, že má syna a to dříve, než bude pozdě. Když tak sledovala malého Alexe, měla obavy, že pomalu chřadne. A pakliže by jako jeho oddaná poddaná ho neinformovala, stálo by ji to jistě život.

„Ach Zephyr, jsem tak ráda, že jsem zde. Věřím, že zde bude Alexovy lépe. Zde, v lesích a na čistém vzduchu." Láskyplně se podívala na svého syna, který jakoby její pohled vycítil.

 „Tak kdy půjdeme za tatínkem?" Dožadoval se opět a Ciara nešťastně pohlédla na Zephyr.