SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ

Část 45

„Alexi? Nechceš jít se mnou nahoru?" Pronesla Ciara ke svému synovy.

 „Ne, nechci. Chci tu zůstat s ta..." zašeptal Alex a poslední slovo vyděšeně spolkl. Seděl za stolem, zády ke své matce a neustále upřeně hleděl na obsah sklenice. 

Raven si všiml jak se ustrašeně přikrčil, když se mu na malém obličeji pod očima objevily tmavé žíly, a v ústech dva bílé špičáky. Měl hlad. Cítil obsah sklenice a nedokázal od ní odrhnout oči. Kníže ovšem dostal na jeho matku ještě větší vztek. Představa, že jeho malý syn tak trpí, a že se celou dobu před ní vlastně schovává, ho rozzuřila doběla. 

„Alex zůstane zde!" zamračil se na ni a přejel ji opovržlivým pohledem, „Možná byste se měla jít alespoň obléknout!" 

„Co si to vy..." vyprskla Ciara, ale Nara včas zarazila příval jejích slov. 

„Raven má pravdu, Ciaro. Postaráme se o Alexe, nemusíš mít obavy a můžeš si dát klidně třeba uvolňující koupel a tak..." Ciara zalapala po dechu a oplatila Ravenovy nenávistný pohled. Ten chlap ji vážně vytáčel už jen svou pouhou přítomností. Chtě nechtě, si ale musela přiznat, že to zřejmě s dětmi uměl.

 Raven přejel Ciaru pohledem, pak se zhluboka nadechl. Cítil její vůni. Její pach, kterým byl znovu prosycen celý jeho dům. Slyšel bublat její krev v žilách, i její divoce bubnující srdce, které se ovšem rozbušilo ještě více pokaždé, když ho spatřila. 

Ano, cítil k této ženě nenávist a vztek, nic jiného. Nebo si to alespoň donedávna myslel. Od chvíle, co totiž znovu překročila práh jeho domu, nemyslel na nic jiného, jak na to, jak chutná. Jak mu její krev chutná jako mana nebeská a nemohl se zbavit touhy, se do ní s chutí zakousnout.

 Vztekle zavrčel a znovu zhluboka vdechl její vůni. Jeho oči zaplanuly rudou barvou a křečovitě se chytl stolu, když mu došlo, že ji cítí o mnoho intenzivněji proto, že má jistě své dny. Vyskočil na nohy ve chvíli, kdy to došlo i jeho bratrům a Naře.

 Nara se v mžiku postavila před Ciaru a Urak s Rastenem vedle Knížete. Bylo totiž jisté, že měl co dělat, aby potlačil své touhy. Za normálních okolností nehrozilo, že by se Raven neovládl. Ani kdokoliv z nich. Za dlouhá staletí si vypěstovali odstup od svých obětí a uměli se ovládat. Ovšem u Knížete to bylo něco jiného. Ne proto, že on potřeboval k životu kromě krve z krevních konzerv i krev přímo od zdroje, ale proto, že to byla ona. Žena, které dal své srdce, i když se teď ze všech sil snažil ji nenávidět. Příroda, instinkty a potřeby, se ošálit nedaly. 

„Ravene..., klid." Vydechl Urak a chytl ho za jeho paži, když se Raven otočil ke Ciaře zády. Jeho tvář se totiž změnila a z jeho úst nyní vysely dva špičaté tesáky.

 „Měla bys poslechnout!" Vyprskl Rasten směrem k udivené Ciaře, „Tak sakra zmiz!"

 „Poslechni, Ciaro...," usmála se Nara a pokusila se zklidnit situaci. 

„Co..., co mu je?" vydechla Ciara vykuleně, „Možná bychom měli s Alexem odejít a..."

 „To ať tě ani nenapadne!" procedil Raven skrz zuby, aniž by se k ní otočil, „Jestli je ti milý život tvého syna, tak na to zapomeň!"