SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ

Část 52

„Ale mě to nejde!" Zamračil se Alex na Uraka s Rastenem a pak se otočil na svého otce, „Proč to neumím jako vy, tatínku?" Durdil se Alex. Urak s Rastenem mu právě ukazovali, jak ovládnout svou přeměnu. Ohromně se u toho ovšem bavili. Alex samozřejmě ještě nedokázal ovládat své touhy a potřeby jako oni. 

Vlastně každý obyvatel tohoto panství, si Alexe oblíbil. A každý se mu snažil předat nějaké zkušenosti a rád. Všichni malého Alexe přímo zbožňovali, a to nejen proto jaký byl. Upíři totiž nikdy neměli potomky. Nemohli zplodit děti a tedy malý a roztomilý chlapec, který byl plný života, přinesl radost do jejich bytí. 

Byl ale zároveň i malým zázrakem. Něco takového, se stalo poprvé v existenci upírů. Alex byl prvním dítětem, které bylo zplozeno upírem a lidskou dívkou. Byl prvním, svého druhu. A proto také Kníže neustále studoval staré svitky a dokumenty. Ani on totiž nevěděl, co všechno bude pro Alexe obnášet život. 

„Všechno se naučíš, synu," usmál se Raven láskyplně, „Věř mi, že vše chce svůj čas. Tvůj otec je nejstarší upír na světě a přesto je jedna osoba, u které se ani já nedokáži ovládnout."

 „Vážně, tatínku? A jaká?" Vydechl Alex nadšeně a vykulil oči na svého otce, „Já vím! Maminka!" Vykřikl po chvíli.

„Správně, synu. Jsi velmi chytrý chlapec." Zamrkal Raven a pohlédl na Ciaru, která s uzarděním sklopila zrak. 

„Tak proč se z maminky nenakrmíš, tatínku?" Zamračil se na svého otce a pak se obrátil s otázkou v očích na svou matku, „Ty se tatínka přeci nebojíš, že ne, maminko?"

 „Sa..., samozřejmě, že ne." Zašeptala Ciara. Nechtěla svého syna zklamat a vlastně i mluvila pravdu. Strach z něho opravdu neměla. 

„Opravdu ne?" Povytáhl Raven obočí, „Ještě jsi neviděla pravou podobu Knížete temnoty." V jeho obličeji byla znát výzva a Ciara ji přijala. I když na jednu stranu měla chuť utéct, na druhou se jí rozbušilo srdce jako zvon, jen co na něj pohlédla. 

„Nebojím se..." hrdě vystrčila bradu vpřed, „Tak se mi ukažte, Kníže." V pokoji se rozhostilo ticho. I Alex ztichl a sledoval, co se bude dít. Přeci jen dva lidi, které nejvíce miloval, se nyní měřili plamennými pohledy. Ciara automaticky vyskočila na nohy, když se Raven zvedl ze svého křesla. Zalapala po dechu a udělala dva kroky vzad. 

„Máš strach?" Mrkl na ni zpod svých řas a udělal další dva kroky k ní. 

„A..., ani náhodou." Vydechla, ale najednou tomu sama nevěřila. Narazila zády do zdi a doširoka rozšířila oči. 

„Slyším tvé srdce, jak divoce bije..." zavrčel, když se zastavil těsně před ní, „Slyším tvůj tep a tvou krev, divoce bublat ve tvých žilách," položil své ruce vedle její hlavy a zadíval se jí do obličeje, „Cítím tvůj pach. Každičký záchvěv tvého dechu a slyším tvé divoké emoce," Vydechl ji do obličeje, a Ciara téměř zkameněla, dívajíc se na něj, „Opravdu chceš vidět tvář Knížete temnoty?"

 „A..., ano..." Zašeptala tak tiše, že kdyby nebyl upír, těžko by ji slyšel.  

***

Tak mě tak napadlo...., nebylo by špatné, až dopíši tento příběh, napsat na upíří téma ještě jeden. A hlavním hrdinou by byl on...Alexandr Dracor Rogestrike. Syn Knížete temnoty. 

Jestli se vám nápad zamlouvá, dejte vědět.  Děkuji za hvězdičky a komentáře.