SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ

Část 65

Když Raven zaslechl z Ciařiny ložnice křik, svou rychlostí se vyřítil po schodech nahoru tak, že když rozrazil dveře, zůstaly mu i s panty v rukou. Odhodil je stranou a vpadl do jejího pokoje jako velká voda.

V první chvíli když křik zaslechl, úplně ho polil studený pot. Sice si byl jist, že ji zde nic nehrozí, ale po jejím včerejším alkoholovém opojení, ji mohlo napadnout cokoliv.

Vlastně mu chvíli po tom, co se vloupal do její hlavy, aby si byl jist, že zůstala neposkvrněna, usnula v náručí. Prostě odpadla jako hruška. Odnesl ji tedy do pokoje, svlékli ji do naha a uložil do postele. A i když celou noc poslouchal její srdce a spící dech, její křik ho vyděsil.

„Co se kruci stalo?!" Vydechl, když se zastavil dva kroky před postelí, na které seděla s dekou až pod bradou. Jenže ve stejnou chvíli se v pokoji objevili i jeho bratři.

„Děje se něco?" vykřikl Urak.

„Co se tady do prdele..." vypustil Rasten přebytečný vzduch z plic.

„Fuj! Jsem se lekla, že tě snad někdo na nože bere!" Vykřikla zadýchaně Nara, která se vyloupla v pokoji hned za svými bratry.

Ciara si přitáhla deku ještě více ke krku a zčervenala. Před její postelí stáli všichni čtyři upíři, a zkoumavě si ji prohlíželi. Cítila, že je jistě rudá až na zadku, ale dle hluku na chodbě, návštěvnost jejího pokoje ještě neskončila. Během pár sekund se do místnosti vřítil Alex s Albertem v patách. A za ním ještě její služebná Berta a kuchařka se zahradníkem, se kterým právě Alex sázel stromky.

„Maminko, to jsem se o tebe bál! Co se stalo?!" Vykřikl Alex vyděšeně, a postavil se vedle svého otce.

„No madam, takhle nás děsit!" Zamračil se Albert.

Ciara nahlas polkla a změřila si pohledem osazenstvo svého pokoje. Rozpačitě sklopila zrak a potlačila nutkání zalézt pod peřinu celá. Bylo to zvláštní, ale uvědomila si, že ač všichni zde byli upíři, strach necítila. Ostatně na zdejším panství, byl vlastně jen jediný člověk, a tím byla ona. I služebnictvo, včetně posledního zahradníka, byli tito krvelační tvorové.

Ano, zřejmě by se obávat měla, ale došlo jí, že nikde by nebyla ve větším bezpečí, než právě zde. Pro ně pro všechny, byla už dávno ženou samotného Knížete. Však mu porodila dědice. Porodila syna Knížete temnoty. Za tisíc let existence této rasy, se to stalo poprvé. Žádný upír nemohl nikdy zplodit dítě. A tak bylo jisté, že žena, která mohla upírovy porodit dědice, byla výjimečná a bylo třeba ji chránit. Stala se jejich paní ještě dříve, než ji Kníže pojmul za manželku. A uvědomoval si to i Raven.

„Ni..., nic se nestalo..." dostala ze sebe, „Já..., jen..., jen jsem se lekla..."

„A čeho, maminko?"

„No..., a..., asi..., pavouka..." vyhrkla a zrudla ještě více, protože si všimla, že Raven jen s pochybami povytáhl obočí.

„Maminka se bojí pavouků, tatínku, víš?" Přitakal Alex a vzhlédl ke svému otci, „Možná bys ji měl chránit?"

„No..., tvůj syn je chytrý, Kníže..." zasmál se Rasten.

„Tak pavouků, říkáš?" zašeptal Raven a po tváři mu přelétl úsměv. Pak se zhluboka nadechl a zavětřil. Několikrát vtáhl její pach do svých nozder a jeho tvář se jako na povel začínala sama měnit. Cítil krev. Jeho oči zrudly, pod očima se mu objevily krvavé prstence žil a v jeho ústech bílé špičáky.