SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ

Část 72

Když Ciara stanula na konci uličky vyzdobené po obou stranách záplavou květin, a zadívala se ke slavobráně, u které stál kněz a muž kterého milovala, rozklepali se jí nohy.

Nara, její bratři, Albert, Berta, Zephyr Zoya, i veškeré služebnictvo, s nadšením hleděli na nevěstu, když se na konci uličky objevila. Všichni seděli před připraveným knězem a ženichem, a bylo vidět, že jsou blažeností bez sebe. Nebylo zde totiž nikoho, kdo by Ravenovy nepřál štěstí. Však moc dobře věděli, že na tento den, čekal tak dlouho. A oni ostatně také. I pro ně to znamenal zlom v jejich životě. I oni pak konečně mohli stanout ve svazku manželském.

Ciara sevřela ve zpocených dlaních pugét rudých růží, zadívala se na svého budoucího manžela a rozbušilo se jí srdce. Vypadal prostě dokonale. V perfektně padnoucím obleku, ručně šitém a na míru, vypadal jako sexappeal sám. Vedle něho pak stál jeho syn, kterému Nara nechala ušít oblek naprosto totožný, co měl jeho otec. Pohled na oba dva, ji nahnal slzy do očí.

Alex byl dokonalý obraz svého otce. Jeho malá a bezchybná kopie. Jen co svou matku uviděl, zamával na ni, a s hrdostí zvedl krabičku s prsteny, aby ji to ukázal. Byl pyšný na to, že mu jeho otec svěřil tak důležitou úlohu.

Raven měl také co dělat, aby svého neposedného syna, který sebou neustále šil a nedokázal na chvíli zůstat v klidu, zklidnil. Vzal ho za ruku a láskyplně ho pohladil po vlasech, když Ciara pomalu vykročila vpřed.

Ciara pomalu kráčela směrem k němu, dívajíc se stále do Ravenových očí. Za celou dobu, z ní nespustil zrak. Bylo bezpochyby, že ho její krása zcela ohromila. Hltal ji pohledem, ve kterém se zcela odráželi jeho emoce. Které se nyní ani nesnažil skrývat. Už nikdo nepochyboval o tom, že ho láska k této ženě, celého naprosto stravuje.

Když pak Ciara došla až k němu, dlouze se jí zadíval do očí. Neřekl nic, jen se chvíli kochal její krásou a pocitem, že bude za pár chvil jeho ženou. Pak jí beze slova podal ruku a postavili se čelem před kněze.

„Maminko..., vidíš?" Nahnul se Alex nadšeně tak, aby ho viděla a zamával krabičkou v ruce, „Tatínek mi svěřil prý ten nedůležitější úkol. Musel jsem je hlídat. Bez nich, se prý nemůžete vzít, víš?" zamrkal a pohlédl na svého otce, „Že jo, tatínku?"

„Samozřejmě, synu," usmál se Raven a něžně si ho přitiskl po svém druhém boku, „Kdo jiný by se tak důležitého úkolu měl zhostit, než ty? Nejdůležitější osoba, v mém životě?"

„Já jsem nejdůležitější, tatínku?" Zapištěl nadšeně a vykulil oči na vrh hlavy, „Slyšíš to, maminko?"

„Samozřejmě, že ano..." neudržela Ciara vážnou tvář. A i za jejich zády, se ozval přidušený smích přihlížejících.

„Ehm..., ehm..." odkašlal si kněz nervózně, „Můžeme začít?"

„Jistě...," přikývl Raven a pohlédl na svou budoucí ženu, „Pakliže si to tedy nevěsta nerozmyslela?" Povytáhl obočí v otázce a zadíval se na ni planoucím pohledem.

Kněz pohlédl z jednoho na druhého a neklidně se ošil. Samozřejmě věděl, s kým má tu čest a byl z toho značně nervózní. „Nerozmyslela?" Zaskřehotal oddávající směrem k nevěstě, ze které Raven ani na chvíli nespustil oči. Alex se znovu nahnul zpoza svého otce, aby na svou matku také viděl.

„Nerozmyslela, že ne maminko?" zamrkal, „Tatínka si musíš vzít, protože má hlad, víš?" Další výbuch smíchu se ozval za jejich zády. I Raven se stěží držel. Jen kněz, jaksi zbledl.

„Nerozmyslela..." odpověděla po chvíli, dívajíc se Ravenovy zpříma do očí, „Už nikdy nenechám tvého tatínka hladového."

Alex si spokojeně oddechl a pevněji sevřel ve své malé dlani krabičku s prsteny. Raven překvapeně povytáhl obočí, ale mlčel. Jen kněz si kapesníkem otíral své zpocené tělo, a snažil se tvářit tak, že nic neslyšel.

***

Tak další kapitola.

Děkuji za komentáře u předchozí kapitoly. Zatím to vypadá, na možnost 2, tak uvidíme.

Děkuji za hvězdičky a komentáře.