SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ

Část 25

Odhrnul z jejího krku župan a pak bez varování, se sklonil k jejímu dlouhému štíhlému krku. Ciara se s hrůzou zadívala do jeho obličeje a na jeho bílé tesáky. Už se jí neptal. Nežádal. Ani se nesnažil kontrolovat. Prostě se sklonil nad její tepnu na krku a ona vzápětí ucítila ostré bodnutí.

 Chytil ji pevněji ve svém náručí a Ciara se ho automaticky chytla za paže, aby neupadla. Však se náhle cítila tak slabá. Oddaná mu na pospas. 

Tlumeně zasténal do jejího krku a bral si tak to, co tak moc potřeboval. Sál její krev a krmil se jako zběsilý. Drtil ji ve svém objetí, aby se mu nevzpouzela, ale jak se zdálo, to ona neměla v úmyslu. 

Její krev, ulpěla na jeho jazyku a přišla mu jako mana nebeská. Takový pocit, snad při svém krmení ještě nikdy nepocítil. Tak uspokojující a nádherný. Tak potřebný, jako snad nikdy v životě. 

Jakoby chutnala líp, než co kdy okusil. Jakoby mu dávala víc, než doposavad pocítil. Jeho tělo se napjalo jako tětiva a jediné na co dokázal myslet, bylo, brát si stále víc a víc. Vzít si vše, co mu mohla dát.

 A cítil se přitom přese všechno, tak zvláštně. Jinak, nežli obvykle. Ona byla první, která se mu sama nabídla. První, která mu za ta staletí chutnala víc, než si uměl představit. A první, která se v jeho sevření třásla vzrušením.

Na malinký, sotva postřehnutelný moment se zarazil. Netřásla se strachy. Ano, on slyšel zběsilý tlukot jejího srdce, ale bilo jinak. Zcela jinak, než před tím. 

Zavřel oči a zase se zhluboka napil. Naklonila hlavu na stranu, jakoby mu tím chtěla snad usnadnit přístup. A když její prsty vjely do jeho vlasů, a z jejího hrdla se vydral ten tichounký sten, odtáhl se a zprudka vydechl.

 Nevěřícně se zadíval do její zamlžené tváře. Zatěkal v jejím obličeji. Měla hlavu opřenou o stěnu a evidentně se mu sama nabízela. Zasténala vzrušením. To zjištění, projelo jím jako blesk z čistého nebe. Nemohl tomu uvěřit. Toužila po něm. 

Nesnažila se ho odstrčit a ani před ním utéct. Nehnusil se jí a ani necítil žádný odpor k jeho osobě. Díval se na ni neschopen tomu uvěřit, a jeho tělo postihl další zvláštní pocit. Takový, jaký míval ve své lidské podobě, když ucítil její vůni. Když se ocitla v jeho přítomnosti. Probudil se jeho chtíč. Chtěl se s ní spojit. Chtěl ji. Ne mrtvou, ne vysátou do poslední kapičky krve. Zatoužil po tom, aby se mu oddávala a vzdychala vzrušením, jako před chvílí. Zatoužil se s ní milovat a přitom se z ní krmit. 

„Ravene," zašeptala náhle a prsty mu prohrábla jeho kštici, „nemám z tebe strach. Ani trošičku." Ona slova vyslovila s takovým vzrušením v hlase, že nahlas zasténal. I jeho srdce mu dokonce tak mocně zabušilo v hrudi, až se skoro vyděsil. 

„Můj bože!" Vydechl a nevěřícně se díval do jejího obličeje, „Ty nemáš strach z Knížete temnoty?" povytáhl obočí, „Protože tím já jsem, drahoušku. Temný kníže temnoty, který tak moc touží po tom, se z tebe krmit, až se to zdá téměř nesnesitelné."