Můžeš Být Jen Můj?

6#

Všichni byli opilí jen já jsem se dokázala ovládat, San který seděl vedle mně byl také opilí. Ucítila jsem jeho ruku na mém stehně. Bušilo mi srdce jako o závod, koukl se na mě a pak dolů. Sahal mi na stehno a nohu (chodidlo) dal na moje. I když jsem měla v sobě trochu alkoholu vnímala jsem.

Koukla jsem se na něho "Co to děláš?" Zeptala jsem se a koukala jsem se mu do očí, neodpověděl.

San
Byl jsem tak opilí že jsem se nedokázal ovládat a udělal jsem jen to co mě napadlo. Sáhl jsem ji na stehno a začal ho třít, kdyby chtěla abych přestal, přestal bych ale ona nic neřekla tak jsem chtěl pokračovat. Všichni byli opilí a skoro usínali, já jsem chtěl domů ale nedokázal jsem mluvit, byl jsem tak unavený že sotva jsem rozuměl slovům.
Její vlasy byly tak nádherné, její oči, rty, prostě všechno, nedokázal jsem odolat, kdyby to šlo tak bych ji už dávno políbil ale byl jsem vyřízený.

Když se mu zavírali oči, jemně jsem ho poplácala po rameni aby se vzbudil, pak jsem vstala "Myslím že je načase jít domů" prohlásila jsem. Nikomu se domů nechtělo ale i tak jsem je donutila jít domů, přece a jen bylo už pozdě. Já, Hongjoong a Jongho jsme na tom byli stejně a pomohli ostatním domů, nebo zavolat taxík.

Zeptala jsem se Hongjoonga kde bydlí San a řekl mi jeho adresu abych ho mohla odvézt domů, přece bych ho nenechala jít samotného, ještě by spal někde na ulici z toho jak je unavený.

Během cesty na mě opile mluvil, sotva jsem mu rozuměla. "Víš nemám to lehký" řekl mi a oči se mu zavírali. "Jak to? Co se děje?" Zeptala jsem se ho. "Můj táta mě do všeho nutí, kvůli němu dělám doktora" prohlásil a měl oči už zavřené. Držela jsem ho kolem ramen a viděla jsem že už mě vnímat nebude ale bylo mi ho líto.

Když jsme byli u jeho apartmánu, odvedla jsem ho na jeho pokoj do 8. Patra, hledala jsem mu v kapsách klíče a odemknula jsem dveře od jeho bytu. Rozsvítila jsem mu světlo a pak jsem ho položila na jeho postel, byt měl přepychový s hezký výhledem na město. "Prosím...... Nikam.... nechoď.... Nechci být sám..." Řekl a pomalu a usínal "zůstat tu přeci nemůžu... Co by si o mně myslel ráno?"řekla jsem si pro sebe. Snažila jsem se mu svléct mikinu aby mu přes noc nebylo vedro, ani ho to neprobudilo jak moc byl unavený. Mikinu jsem mu odložila na židli a přikryla jsem ho dekou a zhasla jsem světlo. Chvíli jsem se na něho dívala, usmála jsem se a odešla jsem z jeho bytu a kráčela domů.