Můžeš Být Jen Můj?

27#

Ráno jsem se sbalila a šla do nemocnice. Ještě jsem odevzdala klíče od bytu majiteli, bylo mi líto toho všeho. Bydlela jsem tu půl roku a teď už opouštím.
V kanceláři jsem podala výpověď Hongjoongovi, stihla jsem se se všemi rozloučit a pak pospíchala na autobusové nádraží.

Na nádraží jsem seděla na lavičce a čekala na autobus než dorazí a mohla jsem nastoupit.

Viděl jsem jak se se všemi loučí, ale já ji nechat jít nechtěl. Vím že jsem idiot a neumím se chovat k lidem dobře ale já ji nechat nechtěl.
Odešel jsem z práce a šel na parkoviště, nasedl jsem do auta a jel na autobusové nádraží kde měla nastupovat. Jel jsem co nejrychleji abych to stihl.

Na nádraží jsem někde zaparkoval a utíkal za ní. Seděla na lavičce a čekala.

Seděla jsem a zahlédla zase toho blbce. "Soyeon!..." Doběhl ke mně a snažil se popadnout dech. Vstala jsem "Co chceš?" "Jen mě nech mluvit, prosím..." Prosil. Čekala jsem až promluví. "Soyeon já vím že jsem idiot, nemusíš mi odpouštět, nemusíš být se mnou v kontaktu ale prosím... Neodjížděj... Nemůžu bez tebe být..." Řekl
"Já bych tebou tak bych radši šla za tou tvou courou, není ona lepší než já? Jsi ubožák Sane takhle ti to řeknu. Nechci tě vidět a nelez mi už na oči." Otočila jsem se a autobus už přijížděl. "Soyeon prosím... Neodcházej... Změním se pro tebe.." viděl jsem že už nemám moc času. "Já nevim co si ty o mně myslíš ale já jsem s tebou skončila, už mě nezajímají tvoje řeči které nejsou ani pravda, nevěřím ti ani slovo"
Autobus přijel na parkoviště a řidič vystoupil. Začla jsem si brát svoje tašky. "Ne Soyeon prosím... Já tě prosím nechoď, můžeme být kamarádi, chci tě chránit a mít tě v bezpečí. Co když se ti něco stane.."
"A co ti je do toho? Uhni mi z cesty"
"Pojedu s tebou..."
"To v žádném případě, uhni už, koleduješ si o další facku"

Srdce se mi lámalo a musel jsem jít stranou, neměl jsem na vybranou.

Nastupovala jsem do autobusu a pak si sedla na místo. Nechtěla jsem ho už ani vidět. Bude mi bez něho líp.

Nemělo to cenu, odešel jsem. Nastoupil jsem do auta a začal brečet.

Když se autobus rozjel dívala jsem se z okna. Město plných hezkých míst je pryč. 'Kéž bych ho nikdy nepotkala' myslela jsem si. Opřela jsem hlavu o okno autobusu, slzy mi tekly a zavřela jsem oči.

Otevřela jsem oči a vzbudila se. Viděla jsem nemocniční pokoj. Sedla jsem si a viděla jsem Sana "co tu děláš?" Zeptala jsem se "Ah Soyeon vzbudila si se, díky bohu."
Byla jsem zmatená "Co se stalo? Proč tu jsem? A proč tu jsi ty" měla jsem hodně otázek, nic jsem nechápala
"Byla jsi v kómatu dva dny, omdlela jsi a bouchla se do hlavy, proto asi si nic nepamatuješ. Já jsem tvůj manžel, San" odpověděl mi.
Opravdu jsem si nic nepamatovala "Ty jsi můj manžel? Neměli jsme se teprve brát?"
"Ne ne, jsme manželé rok a dva měsíce''
"Wow. Takže my se nebudeme brát? A ty sis nenašel jinou? A já nikam nejedu?"
"Copak to plácáš Soyeon? Proč bych si měl hledat jinou?"
"Tak to se mi muselo jen zdát... Počkat to byl jen sen! To byl sen!" Byla jsem šťastná že to nebylo opravdový
"O čem mluvíš?"
"Během kómatu se mi zdál sen... Všechno to bylo tak rychlé a... Divné"
"Vyprávěj, jsem zvědavý"

Snažila jsem se mu shrnout co všechno se během kómatu stalo, naslouchal mi a jeho oči mě neopouštěli.

"Wow to je síla, nemůžu uvěřit že tohle se ti zdálo. To snad chlap nemůže být horší!"
"Chci domů... Nechci tu být, chci vědět co se stalo než jsem byla v kómatu."
Usmál se na mě "To bychom si museli promluvit s doktorem zajdu pro něho"

Byl stejně krásný jako ve snu, jeho úsměv byl nádherný. Jeho vlasy byly dokonalé a krásně voněl. Choval se ke mně zdvořile, nemohla jsem uvěřit že to je můj manžel.

🌠Pokračování příště~