Můžeš Být Jen Můj?

28#

Šel jsem pro doktora, hledal jsem ho až jsem ho našel na chodbě. Uklonil jsem se "Pane doktore Soyeon se už probudila" oznámil jsem mu a doktor šel na pokoj.

Doktor přišel do pokoje, začal mě kontrolovat a pak se mě ptát jak mi je atd... "A kdy bych mohla jít domů?" Optala jsem se "Hmm vidím to že ještě aspoň týden tu zůstanete, musíme vás kontrolovat, přeci a jen byla jste v kómatu dva dny" odpověděl.
Nebyla jsem z toho nadšená, chtěla jsem domů, chtěla jsem přesně vědět jak se San chová a víc zjistit o něm víc. Nic jsem si nepamatovala ale věřila jsem mu.

Když odešel doktor, San si ke mně zase sedl. Ukázal na prsten co měl, byl to svatební prsten, a pak ukázal na můj. Opravdu jsem ho měla. "Je to naše nejkrásnější vzpomínka" vzal moji ruku do své. "Jak jsme se potkali?" Zeptala jsem se
"Uf, no je to už 6-7 let zpátky, potkali jsme se na vysoký škole" odpověděl mi
"Řekni mi něco o sobě" žádala jsem
"A co bys chtěla vědět?"
"Všechno"
"No jsem Choi San, je mi pětadvacet let, narozeniny mám 10.7, pracuju jako doktor. A mám nejkrásnější život a vzpomínky se svou Soyeon" usmál se a já se taky usmála "Takže nakonec pracuješ jako doktor. No to mi prozatím bude stačit''
"Ano, a ty pracuješ na dětským oddělení a já na dospělým"
"Wow. Myslíš že si vzpomenu na všechno?...." Vzdychla jsem "Chci domů, chci vidět náš dům, kde bydlíme. Nechci tu trčet" stěžovala jsem si
"To ti věřím ale musíš tu ještě zůstat. Navíc nebouchla si se hodně, doktor říkal že by sis časem měla na všechno vzpomenout."
Povzdechla jsem si a lehla jsem si.

Přišla sestra a dala mi kapačku. "Jestli by jste něco potřebovala tak na nás zavolejte" informovala mě sestřička a já jsem kývla.

"Budu tu s tebou i kdyby se dělo cokoliv" řekl mi.
Vzdychla jsem a koukla se ven z okna.
Přiložil jeho ruku na moji a palcem ji třel. "Nebuď smutná, nerad tě vidím skleslou"
"Ale tady je strašná nuda, nic mi není, nic mě nebolí tak proč tu musím být"
"Teď třeba ne ale pro tvoje zdraví tu musíš být. Vždyť tu jsem s tebou." Snažil se mi vysvětlit.

"Nemáš hlad? Nic si nejedla"
"Vlastně jo, mám hlad"
"Tak čekej zajdu do kantýny pro něco"
Odešel a já čekala. Sedla jsem si a opřela se. Dívala jsem se z okna. Začalo sněžit. Nevěděla jsem že je období zimy ale užívala jsem si ten výhled na noční město.

Brzy už přišel s polévkou. "Je ještě teplá"
Sedl si a koukal na mě a já na něho jak kdyby něco provedl. Koukali jsme se na sebe pár sekund než promluvil "Udělal jsem něco?" Měl zmatený výraz. "Sněží..." Odpověděla jsem a stala se na něho koukala. Koukl se z okna a byl překvapený. "První sníh"
"Co je za měsíc?"
"Oh ty nevíš? Je prosinec"
"Brzy budou Vánoce"
"Ah ano, ale ještě nám zbývá hodně dnů. Je teprve 7. Prosince... No to je teď fuk, honem než ta polévka vystydne"
Nabral jednu lžičku polévky a dal mi ji do pusy.
Proběhla mi v hlavě deja vu jak jsem ve snu krmila Sana když byl v nemocnici ale během chvilky jsem na to zapomněla. "Co bys chtěl k Vánocům?" Zeptala jsem se ho a dál me krmil. "No říkám to každý rok ale zřejmě si to nebudeš pamatovat, ale každý rok říkám, já nic nechci mě stačí když ten den bude se mnou."
"To je od tebe hezké ale bydlíme spolu už jak dávno pokud já vím" zabručela jsem.
"Ale no tak Soyeon..."
"No co je to pravda... Stejně ti něco koupím" koukala jsem se jinám.
"Hele... Já nic nechci, mě stačí že budeš po mém boku a já budu po tvým. Vánoční svátky jsou přeci o tom být všichni spolu pohromadě"
"No jo máš pravdu ale z lásky ti chci něco dát. Už i teď se o mně staráš"
"Ber to jako samozřejmost"
Dostala jsem další Deja vu.

Potom mě dál krmil polévkou ale odmítla jsem a sama jsem řekla "Dej mi to, nejsem nějakej důchodce na to aby mě někdo krmil, až tak na tom špatně nejsem" vzala jsem mu misku z ruky. Chichotala se.

               🌠Pokračování příště~