Můžeš Být Jen Můj?

22#

San mě odvezl domů, nevypadal moc úsměvavě ani se mnou nemluvil, chtěla jsem se ho zeptat "Jak....-" ani jsem nestihla se zeptat a řekl "už jsme tady" byla jsem překvapená že už jsme tady ale opravdu tomu tak bylo. Rozloučili jsme se a odjel. Šla jsem do budovy a šla jsem po schodech nahoru do 6. Patra, odemkla jsem byt a vyšla jsem do něho. Odložila jsem si věci a šla se vysprchovat. Pak jsem si šla lehnout a přečíst si knížku.

Když jsem si ji četla, myslela jsem na Sana co asi dělá tak jsem mu chtěla zavolat. Volala jsem mu a volala jsem mu "účastník není dostupný prosím zavolejte později" začala jsem si dělat starosti co se stalo "vypl se mu mobil? Nebo stalo se něco?" Prolítaly mi myšlenky hlavou. Napsala jsem mu esemesku "spíš?".... Neodpověděl "máš vybitý mobil?" ..... Neodpověděl "co se děje?" ...... Neodpověděl. Mohla jsem mu psát jak jsem chtěla ale neodpovídal, dělala jsem si větší starosti.

Brzy mi zavolalo nějaké cizí číslo ale bylo to z nemocnice "halo?" Řekla jsem do telefonu. "vy jste přítelkyně pana Choi?" Zeptala se neznámá žena "Ano jsem, proč se ptáte?" Byla jsem zmatená "prosím dostavte se do nemocnice na urgentní příjem, pan Choi měl autonehodu"
Když to řekla, spadl mi mobil a byla jsem v takovém šoku že jsem nevnímala svět okolo. Nemohla jsem uvěřit svým vlastním uším, měla jsem slzy v očích a brzy jsem brečela.

Rychle jsem vstala a šla se obléknout, vzala jsem mobil a utíkala jsem do města. Šla jsem ulicemi v noci, utíkala jsem co nejvíc jsem mohla chtěla jsem přejít silnici ale všimla jsem si blikajícího světla na křižovatce, utíkala jsem na to místo, všude okolo byli lidi kteří se na to koukali co se stalo. Uviděla jsem Sanovo auto jak bylo nabourané ze strany. Utíkala jsem a prorvala jsem se mezi lidmi, dávali ho do sanitky "počkejte! To je můj přítel!" Křičela jsem na záchranáře tak aby mě slyšeli "to je váš přítel?" Zeptal se jeden záchranář, kývala jsem hlavou se slzami v očích. Pustili mě přes pásku a nastoupila jsem do sanitky, byl bezvědomí a měl narkózu která mu dávala kyslík. Držela jsem ho za ruku a doufala že bude v pořádku. Začal přestat dýchat "ztrácíme ho" řekl záchranář. Byla jsem ještě ve větším šoku "N-ne, ne Sane ještě vydrž, musíš vydržet! Ještě chvíli prosím..." Držela jsem ho za ruku a padala jsem dolů na kolena s pláčem.
Záchranáři mu udělali masáž srdce a do té doby jsme přijeli do nemocnice. Pokračovali s masážím srdce a zpátky dýchal. Ulevilo se mi strašně moc a moje srdce pukalo každou chvíli víc a víc.

Záchranáři ho předali na urgentní příjem a tam ho ošetřili, čekala jsem na chodbě a brečela jsem tiše a čekala.
Byla jsem nervózní a ve stresu, nevěděla jsem co mám dělat.

Když ho ošetřili tak ho převezli na lůžkový oddělení, dostal VIP pokoj a já jsem hned šla za ním na pokoj. Byli u něho doktoři, lámalo mi to srdce když jsem to viděla. Byl napojený na přístroje které kontrolovali jeho srdeční puls a taky měl dýchací narkózu která mu pomáhala dýchat.
Přešla jsem k doktorům "jaký je jeho stav?" Nervózně jsem se zeptala "To vám zatím nemůžeme říci přesně. Jeho srdeční puls je jako na houpačce, musel se dost leknout když do něho auto narazilo a vypadá to na mírný infarkt, druhý pacient na tom je ještě hůř, dostal mrtvici. Zatím vám jen můžeme říct že budeme se snažit co nejvíce abych ho dali do pořádku" řekl mi doktor a byla jsem z toho nespokojená a nervózní "a bude v pořádku?" Chtěla jsem se ujistit. "Budeme se snažit ale věříme že se z toho dostane, teď jen musíme čekat až se probudí" řekl doktor. Pak odešel a uklonila jsem se. Sedla jsem si vedle jeho postele a chytla jsem ho za ruku "věřím že se uzdravíš a budeme moct být zase spolu.... Ale prosím neodcházej mi..." Brečela jsem a vzlykala jsem a snažila se to držet "Neodcházej, zůstaň se mnou do konce... Potřebuju vědět co tě trápilo a proč se to stalo, nenechej mě být zoufalou" brečela a utírala jsem si slzy.

🧽Pokračování příště~