Můžeš Být Jen Můj?

18#

Čekala jsem měsíc, chodila jsem obtýden k psychologovi a kontrolovala jsem svoje duševní zdraví. Moje narozeniny se blížili a neměla jsem k tomu ani motivaci, bylo mi to jedno. Nejvíc jsem se bavila s Wooyoungem, svěřil se mi i s jeho problémy a s jeho orientací, důvěřovali jsme si a on mi nejvíce pomáhal v problémech , stal se mým nejlepším kamarádem kterýmu jsem mohla důvěřovat.

Bylo pár dnů před mýma narozeninami. Šla jsem domů z dlouhého dne a plno starostí z práce, došla jsem domů a doma jsem si lehla a zavřela oči a odpočívala. Poté jsem si šla udělat čaj a pak jsem šla zpátky k posteli. Popíjela jsem čaj a projížděla sociální sítě na mobilu.
Když jsem dopila čaj lehla jsem si. Skoro jsem usínala a zazvonil mi telefon, bylo to neznámé číslo, chvíli jsem nad tím uvažovala jestli to mám zvednout protože nevěděla jsem co to je za číslo a nakonec jsem to zvedla "halo?"
"Jsi doma?" Ten hlas jsem poznávala jako kdyby mi to něco říkalo "kdo volá?" Zvedla jsem se a seděla jsem na posteli. Chichotal se "zřejmě jsi zmatená. Stojím před tvým bytem"
Byla jsem v šoku a ihned jsem to típnula a šla jsem před dveře. Než jsem sáhla na kliku řekla jsem si v hlavě pár myšlenek "co když mě unese? Hmm tak ať, ať se to stane nebo ne už mi to je jedno, stejně můj život nemá smysl" a pak jsem otevřela dveře. Rozbušilo se mi srdce a nemohla jsem uvěřit svým očím, v tu dobu jsem znovu pocítila ten pocit lásky a hněvu v sobě na jednom. Usmál se a díval se na mě, chtěl mě chytnout za ruku ale já jsem mu uhla.
"Opravdu za mnou přijdeš po měsíci a půl? Co si myslíš že jsem?" Řekla jsem mu. "Vysvětlím ti to"
"Já žádný vysvětlení nepotřebuju, víš jak špatně jsem se z toho vzpamatovávala? A ty mi potom přijdeš se sem ukázat a smát se na mě? Není ti to blbý?" Měla jsme v sobě vztek který nešel ovládat.
"Víš co pojď dovnitř, nebudeme to řešit na chodbě" zatáhla jsem ho do mého bytu.
"Kdybych ti řekl že si mi chyběla, věřila by si mi?"
"Já jsem ti chyběla? Hochu já jsem chodila k psychologovi jen kvůli tobě!" Měla jsem chuť mu všechno říct do očí.
"Je mi to líto že se to stalo ale už mi je líp, už budeme spolu, slibuju, už jenom já a ty, prosím"
"To myslíš vážně? Myslíš že tě to zachrání, myslíš že ti uvěřím nějakým tvým lžím a přemluvám?"řekla jsem se vztekem.
"Já vím že to tak zní ale mluvím s celým srdcem, nech mě to vysvětlit prosím" prosil mě

Nechala jsem si ho tedy vyslechnout i když se mi nechtělo
"Odešel jsem protože toho bylo na mě moc, potřeboval jsem klid, jenom já sám a nějak se srovnat. Chyběla si mi víc než někdo jiný, chtěl jsem zase cítit tvůj dotek ale byl jsem několik kilometrů daleko. Někdy jsem si vyčítal že si se mnou nešla a do teď si vyčítám že jsem na tebe řval a byl na tebe zlý když si na mě byla hodná, ale byl jsem dost nervózní a byl jsem v těžké depresi. Nedokázal jsem to vyjádřit slovy jak jsem se cítil tak jsem prostě odešel a změnil si číslo aby mě nikdo nekontaktoval. Je mi líto co se stalo jak se mnou tak s tebou, prosím jen mi věř že už budeme spolu, prosím už budeme jen my dva a nikdo jiný, věř mi já tě prosím slibuju"

Trochu jsem nad tím přemýšlela "a proč si mi o tom neřekl? Mohli jsme být spolu jen já a ty, mohl si mi všechno říct co tě trápí , snažila bych se ti pomoct. Já to teď měla horší než ty co si měl, chodila jsem k psychologovi a nechodila jsem pár dnů do práce kvůli mému duševnímu zdraví.... Jen ti říkám že jestli mi tohle jednou zase uděláš tak je mezi námi konec a nebude mě zajímat jakýkoliv důvod" řekla jsem mu přesně a upřímně.
Kýval mi na to hlavou
"Slibuju že už se to nestane"
Potom jsme se objali. Já jsem brečela
"Šššš, už to je dobrý, už budeme jen my dva."

🧽Pokračování příště~