Můžeš Být Jen Můj?

24#

Dala jsem si hlavu na postel, hladil mě a spolu jsme usli.

Ráno jsem vstala a viděla že ještě spí, odtáhla jsem se a koukla se na mobil, bylo 8 hodin a v tu chvíli už měla být snídaně. Nechtěla jsem ho rušit v spánku, spal tak klidně a nevinně.

Čekala jsem než se vzbudí a brzy přišla sestra se snídaní "Dobré ráno" pozdravila sestra "Dobré ráno" nazpět jsem pozdravila. "Pan Choi stále spí?" Zeptala se sestra "Ano spí" odpověděla jsem "Tak až se vzbudí tak mu to prosím dejte ať se aspoň trochu nají" poprosila,kývla jsem a sestra odešla.

K snídani mu dali chleby s máslem, šunkou a vajíčkem, a pak dostal ještě čaj.

Brzy se probudil. Otevřel oči a porozhlédl se očima. "No dobré ráno, jak jste se vyspal mladý pane" škádlila jsem ho. Koukl se na mě a usmál se "ty mě takhle škádlit dlouho moc nebudeš" usmíval se. Trochu jsem se chichotala "Tak jo, nemáš hlad?" Zeptala jsem se ho. "No trochu jo ale potřebuju hlavně na záchod" řekl a nebylo mu moc příjemně podle obličeje. "Na záchod? Ty ale nemůžeš chodit, nemáš cévku?" Zeptala jsem se ho a nadzvedla jsem deku. V tu chvíli plácl deku zpátky a podíval se na mě "Jo mám" "Ah. Takže se stydíš?" Škádlila jsem ho "ne nestydím"
"Tak proč nechceš..." Skočil mi do řeči "Víš co, mám hlad, byla bys tak hodná a zašla mi pro polévku? Mám na ni i docela chuť" řekl San. Zvedla jsem obočí a dala ruce na hruď křížem "takže mě vyhazuješ?"
"Nevyhazuju... Já jen mám na ní opravdu chuť" pokračoval. Zvedla jsem se a jemně ho plácla na hlavě. Pomalu jsem šla a pomalu vrtěla hlavou a na tváři jsem měla hravý úsměv. "počkej až se vrátíš!" Křičel na mě a už jsem byla u dveří.

"Ccc" zasyčel jsem a udělal si pohodlí a zpátky jsem šel spát.

V kantýně jsem mu objednala polévku a donesla jsem ji na táci do jeho pokoje. Snažila jsem se otevřít dveře tak abych nevylila polévku páč jsem tác držela jednou rukou a druhou se snažila otevřít dveře.

Vešla jsem do místnosti a viděla že spí, položila jsem tác s polévkou na stůl a koukla se jestli opravdu spí. Měl zavřené oči. Otočil prudce hlavu a vylekal mě. Polekala jsem se "To snad nemyslíš vážně! Na to že jsi nemocný jsi až moc vtipný" řekla jsem mu a smál se "jen aby tě ten smích neomrzel" sedla jsem si na židli. "Ale di, jen sranda"  řekl "Jasně, vy chlapi a vaše žerty haha" řekla jsem ironicky "radši bys měl jíst, chtěl si přeci tu polévku" připomněla jsem
"No jo prosimtě" řekl a smažil se vzít misku do rukou. Vzal lžíci ale špatně se mi jedlo "počkej já tě nakrmím" řekla jsem mu a vzala jsem mu misku s lžíci z ruky. Začala jsem ho krmit.
"Víš tu noc jsem ti něco chtěla říct ale nenechal si mě domluvit. Chtěla jsem se tě zeptat.... Jak jsi věděl moji velikost prstenu?" Zeptala jsem se "No... Jednou sis nechala prstýnky v šatnách a všiml jsem si ze zadní strany prstenu toho čísla" řekl "aha tak už vím" usmála jsem se a pokračovala jsem ho v krmení.

Po zbytek dne měl různé vizity, vyšetřování a tak dále. Vždy jsem byla po jeho boku a všude jsem s ním byla. Byl nervózní z toho všeho ale ještě mi neřekl co se vlastně doopravdy stalo ale řekla bych že to není podstatné, hlavní je že už je v rukách doktorů.

       🧽Pokračování příště~