Můžeš Být Jen Můj?

21#

Všechno bylo krásný, strávili jsme spolu překrásné časy kterých si vážím a hlavně můžeme být oba dva šťastní.
Chodili jsme skoro každý víkend někam na večeři nebo na nějaký romantický výlet a taky moje asi nejvíc oblíbené, zůstali jsme u nebo doma a jen si užívali volný čas. Milovali jsme jeden druhého, San neustále mi dával pozornost a cítila jsem se už konečně šťastně, nebo spíš oba jsme byli šťastní.

Jednoho dne v práci jsme toho měli fakt hodně, byli 3 urgentní příjmy a ještě spousta pacientů. Vůbec jsme nestíhali a v práci jsme zůstali do 10 hodin večera.
Večer na poslední chvíli tak byl ještě Sanovo táta, nevěděli jsme co tam dá když už skončil v nemocnici, šel za Sanem.

Přišel za mnou táta a zajímalo mě co po mně ještě chce, nechtěl jsem s ním mluvit ale donutil mě "co chceš otče?" Zeptal jsem se otráveně. "Zaplatíš mi 2 miliony wonů" řekl a byl jsem překvapený "za co a proč?" Zeptal jsem se se zkříženýma rukama na hrudi. "Dlužíš mi je, nevzpomínáš si? Když sis půjčoval peníze odemne když si je neměl?" Řekl a byl jsem ve vzteku "bylo mi 19 a neměl jsem na nájem, vykoupli jste mě z domu" řekl jsem mu "nic ti dávat nebudu" řekl jsem ještě jednou. "Když mi je nedáš tak zařídím aby si přišel o byt" snažil se mi vymstít, měl jsem obrovský nervy, nešlo to vydržet. "Kdy mi dáš už konečně pokoj?" Řekl jsem agresivně "Až mi dáš peníze, máš na to týden" a pak odešel, měl jsem v sobě vztek. Šel jsem do šaten, vzal jsem si svoje věci a chtěl jsem odejít.

Viděla jsem jak si bere svoje věci, byl naštvaný "co se děje?" Zeptala jsem se ho, neodpověděl. "Prosím mluv se mnou, co se stalo? Děje se něco?" Ptala jsem se. "Nic" řekl jednoduše a pak odešel. Byla jsem zmatená,nevěděla jsem co mám dělat nebo říct a zároveň jsem ho nechtěla otravovat nebo ho ještě víc naštvat. Vzala jsem si svoje věci a utíkala jsem za nim. "Ty dneska nepůjdeš ke mně? Vždyť jsme si to naplánovali" snažila jsem se o jeho pozornost. Neodpověděl mi i tak "Sane?" Volala jsem na něho. Zastavil se a zhluboka se nadechl "ne promiň dneska ne, příště" řekl a byla jsem zklamaná.

Snažil jsem se být v klidu, nechtěl jsem být na ní zlý ale ovládat se neumím. Pak jsem odešel, odvezl jsem ji domů a pak jel svoji cestou. Pořád jsem myslel na to co mi řekl táta "co teď udělám? Nemůžu přijít o byt" lítaly mi hlavou tyhle myšlenky dokola. Nevnímal jsem silnici a projel jsem na červenou a to byla největší chyba co jsem mohl udělat, ze strany na mě jelo auto a nestihl jsem ujet, narazil do mě ze strany.

🧽Pokračování příště~