Když byl Nick malý, tvořil hodně, to byla pravda.
Do pěstounské péče se dostal, když mu byly čtyři roky, skoro pět. Těsně před jeho šestými narozeninami poprvé poznal, co je to domov, když si ho jeho tátové adoptovali. Protože jeho biologičtí rodiče měli své problémy, Nick si byl jistý, že on byl jen jejich omyl a nikdy se s nimi necítil bezpečně.
A tak maloval nebo kreslil. Často, protože ho to uklidňovalo. Maloval i ve chvíli, kdy poprvé potkal Matea s Chrisem. A maloval každý den až do jeho osmi let, kdy se poprvé opravdu cítil, že svět je zase v pořádku s jeho rodinou.
Později se už tolik umění nevěnoval, přesto ho všichni měli zafixovaného jako někoho, kdo to zkrátka umí. Proto Leo hned usoudil, že je kreativní, že brigádu zvládne levou zadní. On mu uvěřil.
A teď stál před osmi páry zvědavých očí, které čekaly na jeho instrukce, co budou dneska v kroužku dělat. Neměl tušení. Protože zas tak kreativní nebyl.
"Uhm, oh, ahojte," vysoukal ze sebe. "Já jsem Nicholas. Spíše Nick. Nebo Nicky, jak chcete. A... budu se tady střídat s Evou, jo?"
Eva byla pravým opakem ho. Stará paní, která si už měla užívat důchodu, ale celý život byla učitelkou a nedokázala s tím jen tak přestat. Proto také občas vedla kroužky. Všichni, kdo tady vlastně vedli kroužky, tu byli jen na částečný úvazek nebo brigádně.
"A už budeme něco dělat?" ozval se jeden klouček. Nejspíš je Nick jako takový nezajímal. Chtěli zkrátka tvořit.
"Jo, jasně," vyklopil ze sebe. "Uděláme si spolu jmenovky, co vy na to? Ať si vás lehčeji zapamatuju."
Měl skupinu dětí, které chodily do první třídy a sotva si písmenka učila. Netušil ještě, do čeho se pouští.
Protože sotva skončili, sotva si rodiče vyzvedli poslední holčičku, unaveně padl na první židli co uviděl. Měl rád děti, to jo, ale přesně jak si myslel - šlo mu to spíše s jednotlivci než s se skupinkou malých dětí, za které měl vyloženě celou hodinu a půl zodpovědnost.
"Těžší, než se zdá, co?" ozvalo se ode dveří.
Stála tam Caroline, její světle hnědé vlasy výjimečně rozpuštěné. Měla je dost kudrnaté, a že měla po kom, a nesnášela, jak jí neustále padaly do očí.
"Mohla jsi mě varovat," zakňučel. "Kde berou neustále tolik energie?"
Uchechtla se a přitáhla si druhou židli blíž k němu. "Trochu jsem z vedlejší třídy na tebe pokukovala. Vedl sis dobře."
Caroline bylo šestnáct pár měsíců, od té doby pomáhala jednou týdně, jelikož to znamenalo, že oficiálně může mít brigádu. Jednou týdně měla malou skupinku pěti dětí na keramiku, kterou ji samotnou učil strýc, právě Leo, už od malička. Nick ji za to vždy tak trochu obdivoval. A teď byl v té samé pozici.
"Děkuji, to beru jako lichotku," poděkoval s lehkou úrovní sarkasmu v hlase. Caroline protočila očima.
"Každopádně, já už jsem hotová, zamkneš to tady? Hodíš klíče k babičce a dědovi?"
Přikývl. Na jeho cestě domů projížděl kolem domu prarodičů Caroline a jelikož byly tyto kurzy a dílny dítětem pana Rileyho, stále se tady hodně angažoval. A minimálně je každé ráno otevíral.
"Děkuju," usmála se Caroline a krátce ho objala. "Máma už je tady, dneska se pro mě stavila, protože musela do lékárny. Věřil bys tomu, že brácha je zase nemocný? Myslím, že už bude hotová, tak musím běžet. Napíšem si?"
