Přece jen nemusel vymýšlet, jak to udělat, když zavolal rodičům, že přespí u Jonnyho, protože v dílnách strávili celou noc, doslova zamotaní v sobě na onom sedacím pytlu. Jako první se probudil Jonny a když vstával, probudil tak Nicka. Bylo šest hodin ráno a ostatní z kapely vypadali stále vytáhli ve vedlejší místnosti.
"Dobré ráno," zamumlal Nick a když měl pytel jen pro sebe, pořádně se roztáhl a protáhl.
Jonny se lehce uchechtl. "Zas tak dobré nebude, protože se musím vypořádat s těmi třemi kokoty vedle."
Což bylo taky to první, co udělali. Vydali se vedle a všechny probudili, protože bylo jasné, že minimálně budou schopni chodit po svých, i kdyby v sobě ještě cítili nějaké zbytky... čehokoliv, co si to včera vzali. Dospat se můžou doma.
Jonny s nimi ale sotva promluvil. Dával jim jen krátké instrukce, jako ať se vzpamatují, ať se zvednou, ať zamíří k Joshovi do auta a hlavně, ať se neukazují v baru, i kdyby tam někdo byl, protože si raději vyzvednout veškeré věci později. Když se kdokoliv z nich snažili něco Jonnymu říct, ignoroval je.
Byl děsivý. Kdyby se tak Jonny choval vůči němu, opravdu by se ho bál. Naštěstí ale věděl, že on není zdrojem jeho takového chování, a tak tomu jen přihlížel z povzdálí od dveří.
Jonny k němu pak došel. "Až se nasáčkují do auta, pojedeme. Hodím tě domů, jestli chceš."
Popravdě? Nechtěl. Tedy, nechtěl být v autě se střízlivějícími lidmi, kteří ho pořádně ani neznali a měl takový pocit, že ho kvůli tomu festivalu, kde byl zadarmo, neměli rádi. Na druhou stranu ho ale lákalo být ještě chvíli s Jonnym, a tak nakonec přikývl.
Jak ovce je nahnal do auta, kde se smáčkli na zadní sedačku. Vypadali stále v polospánku, a tak se vůbec divil, že se to Jonnymu takhle povedlo.
Nick se posadil na sedadlo spolujezdce, Jonny za volant. Dvacet minut po probuzení tak vyjeli vstříc domov.
I přes to všechno ale Jonny myslel na to, jaké by chování jeho kamarádů mohlo mít následky, a tak je nezavezl domů. Dovezl je k Joshovi, jehož rodiče nebyli téměř nikdy doma, z pod kamene ve skalce vytáhl klíček od garáže a donutil všechny tři vystoupit tam, aby měli šanci se ještě pořádně vzpamatovat, než je jejich rodiny uvidí.
"To už si poradí sami," okomentoval to Jonny, když sedl zpátky za volant.
"Počkej, není tohle Joshovo auto? Neměli bychom ho tady nechat?" uvědomil si Nick.
"Hodím tě ještě domů, pak pojedu i já domů. DNeska večer máme zkoušku, jestli platí, přijedu na ni tímhle autem a vrátím mu ho," mávnul nad tím rukou. Nick nic nenamítal.
A tak vyjeli. Nick nemusel Jonnymu říkat jediný směr, než dojel do jejich ulice, pamatoval si cestu z toho, jak ho vezl na motorce. Až v ulici si ale nebyl jistý, před jakým domem zastavit.
Nick na jejich ukázal. Jonny k němu pomalu dojel a zastavil. A Nick si pak troufl na jednu otázku: "Nechceš jít aspoň na snídani?" kývl hlavou k domu. Přece jen nic nejedli, byl to dobrý, důvod, no ne?
Dobrý, dokud ho Jonny nepostavil před realitu. "Jedu hned domů. Jsem si jistej, že něco k snědku doma najdu."
To mu úplně nedošlo. "Jen aby, s pěti sourozenci," odvětil Nick.
"Navíc, já bych měl spíše zvát na snídani tebe s tím, jak jsi nám včera zachránil zadek," namítl Jonny.
"Mně stačí, když půjdeš teď se mnou. Přece jen naše domluva na pozdní večeři nevyšla a já mám stále chuť tě vyzpovídat o tvé rodině. Navíc, mám hlad jako vlk, můžem si udělat lívance a přísahám, že to budou ty nejlepší lívance v tvém životě."
