Jonny si slavnostně přiťukl skleničkou šampaňského se zbytkem kapely, jakoby se nepohádali doslova dvacet minut dozadu. Trochu si usrkl a skleničku odložil. Nepotřeboval se opít, aby oslavil jejich první album, které bylo právě oficiálně venku. Chtěl si to totiž pamatovat.
Narozdíl od Joshe, Declana a Nolana, kteří ještě před tímto okamžikem měli tolik alkoholu, že se divil, že vůbec dokázali vypadat tak nějak reprezentativně. Přece jen byli na očích celé nahrávací společnosti, se kteoru pár měsíců zpátky podepsali smlouvu.
Uklidil se do kouta a vytáhnul telefon. Měl tam od Nickyho zprávu, která mu přišla tři minuty zpátky, jakoby přesně viděl, kdy křtili album šampaňským: Gratuluji k albu ❤️ Jdu si ho poslechnout a očekávej mou upřímnou reakci. Pouze konstruktivní kritika, samozřejmě.
Nicky to album ještě neslyšel, kromě asi dvou písniček. A Jonny byl opravdu zvědavý, jestli pozná, že na jedné zpívá čistě jen on, protože tento fakt mu záměrně zatajil.
Začal odepisovat. V tu chvíli mu někdo přehodil paži kolem ramen a u ucha uslyšel: "Můžeš aspoň předstírat, že k nám patříš?" zasyčel mu Josh u ucha, zatímco se usmíval, jako by se bavili o tom, jak úžasná akce to je. "Nebo že to album je tvoje?"
"Je více společnosti než naše," namítl Jonny a setřásl jeho ruku. "Protože jste blbečci kývli na úplně pitomý podmínky."
"Máme vlastní turné," odpověděl Josh. "Tak se podle toho chovej." Pak ho poplácal po zádech a odešel. Jen aby Jonnyho odchytil nějaký muž ze společnosti pro další zdvořilou konverzaci.
Trvalo mu doslova dvě hodiny, než se dokázal vypařit ze zraků lidí a utéct na střechu, na čerstvý vzduch. Tyhle formality nebyly pro něj. Dělal hudbu pro hudbu samotnou, ne pro tohle.
Konečně vytáhl telefon znovu. A místo toho, aby Nickymu odepsal, jeho číslo rovnou vytočil.
Vzal to téměř okamžitě. "No nekecej, že mi volá samotný Jonathan Walker, jeden z autorů alba roku."
Jonny se uchechtl. Bylo neuvěřitelně uklidňující slyšet jeho hlas. "Líbí se ti?"
"Samozřejmě to není úplně můj styl hudby. Ale na to, že je to rockový, je to dobrý," odpověděl. Což byl kompliment sám o sobě.
"A tvůj nejoblíbenější song?"
"Skin and Bones."
Pousmál se a přešel k okraji střechy, kde se posadil. "Poznal jsi to?"
"Že zpíváš celou tu písničku jen ty? Za koho mě vůbec máš?"
Tlumeně se zasmál. Najednou jím projel neuvěřitelně silný pocit toho, jak mu Nicky chyběl. Neznal to. Když chodil s Joshem (o kterém si teď už vlastně nebyl jistý, jestli ho doopravdy miloval), byli spolu opravdu každý den. A když už ne, rozhodně mu nechyběl tolik, jako Nicky. A to to byly teprve tři dny.
"Je to fakt krásný, Jonny," řekl Nick tišším hlasem. "A opravdu doufám, že jsi na sebe pyšný. Měl bys."
Téměř mu to nahnalo slzy do očí, v takovém rozpoložení teď byl. Právě vydali své první album, stihl se pohádat se všemi v kapele, seděl sám na střeše v jeho velký den a volal klukovi, kterého miloval a jediné, co si přál, bylo, aby s ním tady u toho byl. Svět byl zajímavé místo.
"Nechceš se sem teleportovat?" zeptal se. "Právě by se mi opravdu hodilo tvé objetí."
"Stalo se něco?"
Zavrtěl hlavou, jako by ho mohl vidět. "Jen jsme se zase chytli. Tři dny a mám toho plný zuby."
"Ale za týden začnete hrát. A bude to snesitelnější, ne?"
