"Víš co? Když tě tak vidím, asi raději navždy zůstanu sama než abych si prošla nějakých rozchodem."
Nick si povzdechl a odložil vidličku, se kterou se do teď jen šťoural v jeho jídle. Podíval se na Caroline. "Už jsem lepší, jen... Dneska odjíždí na evropský turné a já zase přemýšlím jen nad tím, jak se bude cítit neustále s těmi kokoty. A že tentokrát nebude mít už vůbec nikoho, komu ventilovat."
"Takže to padlo? Vaše zůstaneme v kontaktu?" zeptala se.
Nepatrně přikývl. "Přece jen jsem to navrhl já, on měl své námitky, protože věděl. Prošel si rozchodem. Tohle byl můj první a naivně jsem si myslel, že to půjde."
"Někdy to jde," namítla.
"Jo. Ale očividně ne u nás."
Bylo mu líto Caroline, protože ty poslední tři týdny s ní komunikoval přesně tímhle stylem. Jak uražené dítě. Možná uražený opravdu byl, především na fakt, že nemohli být s Jonnym spolu.
Nejvtipnější bylo, že byl momentálně ve stádiu, kdy mu přišlo, že to, co prožíval s Jonnym, přece nedokáže prožívat nikdy s někým jiným. Vždyť když potká někoho dalšího, vzpomene si na Jonnyho, ne? Když půjde s někým na první rande, bude to porovnávat s tím jejich? Když se s někým políbí, když se ho někdo intimně dotkne, bude se mu zdát, že je to všechno špatně, no ne?
Upřímně? Tak trochu mu to přišlo jako konec světa. Byl zkrátka dramatický.
"Třeba to chce ještě chvíli čas," zkusila to Caroline, "a pak budete zase aspoň kamarádi. Je jasný, že teď se oba jen trápíte."
"Trápí mě i to, že už tři týdny nevím, jak je na tom jeho máma," zamumlal, protože to byla pravda. Když ji viděl naposledy, nebyla na tom nejlépe a tři týdny byla v její nemoci dlouhá doba na to, aby se toho stihlo hodně změnit.
"Troufám si říct, že je v pořádku. Určitě. Jinak by ses to určitě nějak dozvěděl."
Nadějně vzhlédl. "Myslíš, že by mi tví rodiče mohli něco říct, kdyby se něco dozvěděli? Nebo strýcové?"
Caroline se lehce uchechtla. "Táta je na traumatologii, máma na ortopedii, Leo na pediatrii a Alessandro je ředitel. Nic mi nezní jako onkologie, Nicky. Nestíhají sledovat každého pacienta v nemocnici."
"Ale kdyby náhodou."
"Pak jsou umlčeni přísahou."
"A co se stane, když ji poruší, půjdou za ředitelem? Ha, tím je Alessandro."
"Alessandro už dvakrát odebral pacienta svému vlastnímu manželovi. Dokáže být férový i na rodinu."
Odfrkl si. "Krutý svět tohleto."
"Jonny není doma. Stav se tam. Měli tě rádi a bude to naopak pěkné gesto, když se tam ukážeš."
Zavrtěl hlavou. "Oh, to nepřichází v úvahu."
A přece jen, nedokázal přestat myslet na to, že by to přece jen udělal. Každý den, co byl více a více v nevědomí (a co se více a více bál napsat samotnému Jonnymu), přemýšlel nad tím, že by se za jeho rodiči stavil. Že by se stavil za jeho mámou a popovídal si s ní jako za starých časů.
Najednou, o pár dní později, stál před jeho domem. Blížil se k jejich hlavním dveřím. Zazvonil na jejich zvonek. Nasucho polkl, když čekal. A tak trochu ztratil slova, když uviděl před sebou překvapený výraz pana Walkera.
"Uhm, zdravím," vysoukal ze sebe. "Říkal jsem si, že se krátce stavím. Na návštěvu a tak. Nevadí?"
Chvíli se vážně bál, že ho pošlou někam. Co on věděl, třeba jim Jonny řekl smyšlený příběh o tom, jak ho Nick podvedl (i když by si to doopravdy o Jonnym vůbec nemyslel), ale když se jeho táta zpamatoval z toho lehkého šoku, vtáhl ho do krátkého objetí. "No jen pojď! Čtvrt hodinky zpátky jsem dovařil!"
