"Myslím, že tě všichni milují."
Nick vzhlédl k Jonnymu, který přišel zrovna zpátky do pokoje. Sám seděl v rohu místnosti za bicí soupravou, kterou tady měl, a vlastně tak trochu Jonnyho větu ignoroval. "Naučíš mě někdy na něco hrát?"
"Co by sis přál?"
"Ještě mi musíš zahrát na ty housle, pak se možná rozhodnu," utrousil Nick a Jonny hned kývl k velkému černému kvádru čouhajícímu za skříní. "Tady jsou. Ale mám už asi bude spát, takže by mě zabila. Stejně zabije i tebe, ať už tě má ráda jakkoliv, jestli jedinkrát bouchneš do bicích."
"Nemáš tu paličky," namítl Nick.
Jonny přešel k němu a otevřel něco, co si myslel Nick, že bude jen divně vypadající odpadkový koš. Místo toho tam měl ale trilion paliček a asi jen tři páry svázané k sobě. Jinak to byl jeden velký zmatek. "Oh, okay. Wow."
"Zítra si můžeš zabubnovat. Vsadím se, že nezvládneš každou rukou jiný rytmus."
"Abys mě nepodcenil," odfrkl si Nick. A než stihl Jonny odejít, stáhl si ho na klín, div na té malé stoličce udrželi rovnováhu.
"Koupíš mi novou, jestli pod námi praskne."
"Domluveno. Mám ale pár otázek."
"A jéje."
Nick ale naprosto zvážněl. "Tvá máma. Jak to má s nemocí? Má ještě šanci na vyléčení?"
Jonny tak hned pochopil, jaký typ otázek pro něj má. Sklopil pohled. "Má, ale hodně malou. A zatím... zatím její nemoc míří k tomu horšímu konci."
"A jak... jak je to dlouho?"
"Jednou ji už porazila, asi pět let zpátky. Vrátila se asi půl roku zpátky, agresivněji jak předtím. Předtím to bylo všechno takové klidné, nepřišlo nám ani, že by ji měla. Včas se to podchytilo, nemoc postupovala pomalu a nakonec ji stejně porazila. Teď... zkrátka asi uvidíme."
Nick k němu vzhlédl. "Víš, že jsi mi to mohl říct dřív."
"Říkal jsem ti, že-"
"Já vím, co jsi říkal," přerušil ho Nick. "A to samý jsi mi mohl říct... zkrátka dřív."
"Mně už je úplně jasný, co ti máma chtěla," řekl Jonny zničehonic. "U psů ses ptal na Joshe, teď tohle, nech mě hádat. Tvrdila ti, jak dusím věci v sobě."
"Tvrdila je špatný slovo," namítl Nick. "Protože já si toho všiml taky. Takže mi to spíš jen potvrdila."
"Wow, takový rozdíl."
Jonny z toho, kam se konverzace obrátila, vypadal lehce otráveně a Nick si dokázal živě představit, že tohle, především po jeho rozchodu, nejspíše slýchával často. Ne ale od Nicka. A ten chtěl věci uvést na pravou míru.
"To, že se s Joshem staly věci, které mi ještě říct nechceš, to chápu. Ale chci, abys mi říkal takové věci, jako že je tvoje máma nemocná. Chápu postavení vaší rodiny vůči tomu, ale netvrď mi, že tě to někde uvnitř netrápí."
Jonny si povzdechl a beze slova si stoupl. Odešel od Nicka dál a ten hned zalitoval, že to nevytáhl o něco později. Měli za sebou tak krásný den a vypadalo to, že jim ho naprosto podělal.
"A co bych ti řekl?" řekl potichu. "Že se bojím, že umře? Že i když mám kapelu na hovno a nesnáším to tam, vidím, že se nám daří a úspěch znamenají peníze? Které bude táta potřebovat jak sůl, kdyby... kdyby se stalo to nejhorší a on musel obstarat čtyři děti a ještě splácet její léčbu? Že nevidím možnost, jak kapele říct o nás, protože nevím, jaké by to mohlo mít následky a kvůli ní, kvůli sestrám a Archerovi, to risknout nemůžu?"
