Nick zastavil před Jonnyho domem přímo ve chvíli, kdy taxík odjížděl a Jonny tak stál sám na příjezdové cestě s kufrem, taškou a batohem kolem sebe.
Sundal si helmu, která ani nebyla jeho, slezl z motorky, která taky nebyla jeho. Jonny se na něj usmál a všechno se zdálo být na chvíli v pořádku. "Zdravím, vracím motorku z pronájmu," prohlásil.
Miloval, jak se Jonny hned přidal. "Oh? Dřív, než jsme vás očekávali. Rád bych tedy poslední platbu."
Nick odložil helmu, došel k němu, jeho ruce klasicky na ramena, Jonnyho na pas, objali se a spojili rty do dlouhého polibku. Projela ním vlna emocí, jak mu tenhle kluk i přes všechny ty krize, co prožíval, chyběl.
Nejel sem s rozhodnutím. Nedokázal to. A tak se raději rozhodl, že uvidí, jak se to všechno vyvine, co Jonny ke všemu, co se stalo, bude mít co říct, když se konečně viděli zase z očí do očí.
"Konečně," zamumlal Nick.
Jonny se odtáhl, jeho obličej najednou docela nečitelný. "Půjdeme se projít?"
"Nechceš se první přivítat s rodinou?" zeptal se zmateně.
Zavrtěl ale hlavou a jeho ruka sklouzla do té Nickovy, propletla si s tou jeho prsty. "Chtěl bych ještě chvilku s tebou."
A v tu chvíli mu došlo, o co jde. "Nemusíme teď řešit... nás."
"Já už asi ale nevydržím další moment v nevědomí, co s námi bude, protože co si budem, od toho večera jsme to nebyli my. A nemůžeme předstírat, že se nic nedělo."
"Však to ne, jen..." Podíval se mu do očí. Do těch očí, které si za předešlé dva měsíce utrpěly toho až až. A tak se mu rozhodl raději vyhovět. "Tak jo."
Jonny se pousmál "Děkuju. Jen hodím dovnitř věci."
Nick mu pomohl, pak, bez toho, aby se viděli s někým z Walkerů, vyšli směrem ke kraji města a že už tak bydleli skoro na konci. Nejprve šli chvíli v tichu, než si Jonny hlasitě povzdechl. "Já jen..." Slova se mu zasekla v krku. "Mám pocit, že nás tohle turné docela rozbilo. Ale zároveň asi postavilo před realitu."
"Realitu," zopakoval Nick, ne jako otázku, zkrátka prosté konstatování.
"Tohle je můj život, Nicky. A dokud je to s mámou jak chození na laně, nikdy žádná jistota, můj život to i bude, protože takhle můžu rodině pomoct."
"Já vím, Jonny."
Jonny se na něj nepatrně podíval. "A jsi takhle šťastný? Byl bys takhle šťastný? Já neustále někde v čudu s lidma, co ti takhle ublížili?"
Nick sklopil pohled. Věděl, že nemohl argumentovat, ať je pošle někam nebo ať jim to prostě řekne. Po jeho zkušenosti z tohoto turné si nebyl ani jistý, jestli by na dalším Jonnyho navštívil. Nesnášel jeho kapelu jako lidi a upřímně? Nesnášel ten pitomý autobus. Nesnášel být neustále na cestách, neustále něco dělat a to nebyl ani jeden z účinkujících. Na turné se neustále něco dělalo, řešilo, připravovalo a stačily mu čtyři dny, aby si ohledně toho vytvořil svůj názor.
A když byl Jonny upřímný, rozhodl se být taky. "Taky jsem nad tím přemýšlel," přiznal. "Jestli... jestli dokážeme nějak skloubit naše budoucnosti, naše sny, do jedné, vzhledem na okolnosti."
"Přišel jsi na něco?"
Poprvé to tak řekl nahlas, poprvé si to přiznal. "Ne." A bodlo ho u srdce. "Proto jsem nedošel ani k závěru. Protože mě to děsí."
"Děsí tě rozhodnout se, jestli by nebylo lepší náš vztah ukončit?"
Nicka začaly pálit oči, jak ucítil slzy. Jen přikývl.
