Když potkal Jonathana znovu, byla s ním Caroline, která ten den také zavírala dílny.
Jonathan seděl na svém místě na zídce, opět sám, opět s pivem v ruce, když Nick vyšel s pytlem odpadků a kartonem do papíru. "To sem chodíš číst z hvězd nebo co?" zeptal se, aby tak nějak Jonathana i upozornil, že tam vůbec je a nelekl se.
Ani to s ním nehlo. Stále zíral na nebe. "Vidím, vidím velkou a slavnou budoucnost pro naši kapelu, každý den jiný hotel, jiný město, jinej stát. Přesně tak."
"To bys chtěl? Takový hektický život?" zeptal se Nick upřímně.
Jonathan se na něj konečně podíval. "To tak nějak očekáváš, když zakládáš kapelu, ne? Že jednou budete velcí."
"Co já vím, třeba bys byl šťastný, kdybys hrál do konce života v tomhle malým baru s předraženými drinky."
Jonny se uchechtl a usrkl si piva. "Pravda, možný to je. Ale myslím, že spíše chci být velký."
"Tak snad se hvězdy nemýlily," prohodil Nick, připraven opět odejít. Přece jen na něj čekala Caroline i s jejím tátou, který se pro ně stavil, aby je hodil domů.
"U tebe vidím taky něco," zastavil ho uprostřed odchodu Jonny. Nick se ještě otočil.
"Jo?"
Přikývl. "Až ti bude padesát, budeš mít tři kočky a zahrádku se salátem napadeným slimáky."
Nick lehce vyprskl smíchy. Říkal si, co by mu tak Jonathan mohl vyvěštit, když ho vůbec neznal, jeho odpověď tak tomu taky odpovídala.
"Oh? Jakože budu žít sám?"
Jonny k němu lehce trhl hlavou. "Chceš vyvěštit i lásku?"
Kývl hlavou. "Prosím."
Jonny natočil hlavu zpátky ke hvězdám a chvíli byl zticha. Naprosto si tuhle jeho malou hru užíval. "Nebudeš sám. Někoho vedle tebe vidím. Láska tvého života. Ale nesnáší tvoje kočky a neustále tě hudruje za to, že s těmi slimáky v salátu nic neděláš."
"Kluk nebo holka?"
Jonny po něm znovu pokoukl, chvíli ho jen tak s úšklebkem sledoval, než se zeptal. "Nějaké preference?"
Nick zatajil dech. Už málem automaticky odpověděl, že holka, protože když se teprve před pár dny svěřil tátům, co by tady svou sexualitu přiznával klukovi, kterého neznal a potkával ho u popelnic?
Pak si ale řekl - malé krůčky. A přece jen se neměl co stydět.
A tak zavrtěl hlavou. "Žádný."
Přece jen mu spadl kámen ze srdce, když Jonny na jeho odpověď nijak nereagoval, jen se pousmál a podíval se znovu na hvězdy. "Hm. Těžko říct. Nevím, tohle mi hvězdy nechtějí říct."
Nick stáhl rty do úzké linky. "Škoda," přiznal. "Tak třeba jindy."
"Třeba jindy," přitakal Jonny a dopil své pivo. Kývl k popelnici, Nick mu ji opět otevřel, opět střelil perfektní střelu. A pak seskočil ze zídky.
Tentokrát se mu ale jeho místo na zídce vymstilo, když nepřistál na nohách, protože jeden kotník ho zradil. Vyvalil se tak na zem a hekl bolestí, přesto první reakce Nicka byla, že se mu chtělo zasmát, protože to přece jen vypadalo jako nevinný pád, kterému se mohli zasmát oba.
Jonny se ale nezvedal a chytil se za kotník. "Sakra, to fakt bolí."
Nick se o dva kroky přiblížil. "Můžeš si na to stoupnout?"
