Nick byl tak trochu rozmazlený. Byl přece jen jedináček a jeho tátové měli tolik lásky na rozdávání. Uvědomoval si to. A proto toho nevyužíval.
Naopak to ale znamenalo, že nemusel vyloženě chodit pracovat. Snažil se být skromný, protože i když samozřejmě byli Chris a Mateo jeho rodiči desetkrát víc než jeho biologičtí a taky je mnohem více miloval, stále je nedokázal brát jako úplnou jistotu. Když se mu tenkrát změnil život ze dne na den, věděl, že by se to kdykoliv mohlo stát znovu.
Motorka była ale to první, co opravdu chtěl, že s tím za nimi vyloženě přišel. A přesně kvůli tomu, jak to měl nastavené, se je ani nesnažil přemlouvat a raději se rozhodl jít vlastní cestou.
Chris měl ale pravdu. Ono bylo těžké si vydělat takovou sumu, jakou potřeboval.
Chodil do dílen třikrát týdně, kroužek ale vedl jen jednou. Další dva dny chodil vypomáhat tak obecně a taky uklízet. Často tedy zavíral dílny sám a na cestě domů házel klíče do schránky Rileyů.
Často chodil s odpadky k těm popelnicím, u kterých si vždy chtě nechtě vzpomněl na Jonathana, který si to nejspíše na tom samém místě rozdával s nějakou holkou z gauče. Otřásl se. Škoda, že si nepamatoval datum narození na občance, ale předpokládal, že nebyl o moc starší, jestli vůbec. Přece jen mu přiznal, že moc lidí věk na pití v té místnosti nemělo.
A často, když takhle sám končil, viděl otevřené zadní dveře do baru. Zvědavost ho tam lákala, ovšem věděl, že by tam onu kapelu už znovu nenašel, samozřejmě. Možná byli na nějakém turné. Možná to byl jen jeden koncert. Byla malá pravděpodobnost, že by tu hráli znovu.
A přece jen, tři týdny na to, když šel opět s odpadky, na zídce u popelnic někdo seděl. Nick nejprve viděl jeho záda a jelikož se stmívalo, nepoznal na první dobrou, kdo to je. Když přišel blíže, ten někdo ho uslyšel a otočil se.
Jonathan se na něj pousmál. "Ale. Zdravím."
Nick hodil pytel do otevřené popelnice a zavřel ji. Lidé z baru ji neustále nechávali otevřenou. "Nápodobně," odpověděl Jonathanovi, připraven se jen otočit a odejít. On ale k němu natáhl ruku s pivem v ruce.
"Dáš si?"
Nick se uchechtl a zavrtěl hlavou. "Stále nemůžu."
Jonathan protočil očima, pobavený jeho odpovědí. "Prosím tě. Kdo to tady na tebe kecne?"
Pravda? Nikdy pivo neměl. Chris nepil vůbec, Mateo jen hodně vyjímečně, alkohol tak u nich doma neměl místo. Věk na to ještě taky neměl a neměl ani kamarády, kteří by byli pokušení tím to zkusit. A upřímně, když někdy viděl, co alkohol s lidmi dělá, přemýšlel, že se vydá Chrisovou cestou bez toho, aby ho někdy zkusil.
Takže si vlastně nebyl jistý, proč v tu chvíli tedy nakonec přikývl a vzal si od něj plechovku. Nejprve k ní přičuchl. Hned na to si trochu usrkl.
A zakřenil se takovým způsobem, že se Jonathan rozesmál.
"Fuj," zamumlal a natáhl ruku s plechovkou zpátky k němu. Ten si ji vzal.
"Copak? Vypadáš, jako bys měl pivo poprvé v životě."
Nick se vyhnul jeho očnímu kontaktu. Už jen čekal na ty zvuky cvrčků v tom trapném tichu.
"Počkej, vážně?"
"Nepohybuju se úplně ve společnosti lidí, co by pili, ani příležitostně," přiznal.
"Jak se jmenuješ?" přeměřil si ho pohledem.
"Nicholas. Nick."
"Jonathan. Jonny."
