Jonny měl problém. A Nick o něm věděl každý detail, protože konečně mu znovu psal jako za starých časů.
Pobavilo ho, že oddělali z blízkosti kapely jakýkoliv alkohol jako nějaké skupině dětí. Josh mě nenávidí ještě víc, když teď bude muset být dva týdny střízlivý, napsal mu Jonny a Nick se pousmál.
Chyběl mu , chyběl mu tak moc. Nemohl se dočkat, až se vrátil, až se všechno alespoň částečně vrátí do starých kolejí. S každou další nocí ale chápal, proč chtěl Jonny s nimi ještě počkat. Kdyby právě teď věděl, jaké je to cítit Jonnyho rty na svých, chyběl by mu o to víc.
On ale Jonnymu chyběl taky, troufal si říct. Protože tu a tam napsal zprávu, která ho zahřála u srdce.
Takže dalších čtrnáct dní přežívali takhle - každý jinde, každý s jinou situací, ale konečně byli alespoň v kontaktu. A den před jeho příjezdem se mohl nedočkavostí zbláznit.
"Víš, když se udusíš tím jídlem, neuvidíš ho už vůbec," okomentoval Chris to, jak do sebe házel večeři ten večer.
Nick se na něj zamračil. "Co ty víš?"
Jeho tátové se orientovali v tom, co se od jeho návratu z koncertu mezi nimi dělo, detaily jim ale už neříkal, stejně jako je úplně neřekl ani Caroline. "Chce jen počkat, dokud se nevrátí," vysvětlil všem jednoduše na začátku.
Jonny se měl vrátit kolem poledne dalšího dne, pokud se přes noční cestu autobusem něco nepokazí. Když se Nick tedy ráno probudil, ihned zkontroloval jeho aktuální polohu.
Jenže žádnou neviděl. Zamračil se, otevřel chat s Jonnym. Vypnul sis sdílení polohy?
Ty stalkere, přišlo mu téměř hned. Ale nevypl. Nejde ti to? Já tebe normálně vidím.
Nevidím, potvrdil mu. Kde jste teď?
Zatím jedeme na čas:)
Nick si oddechl. Za čtyři hodiny tu bude. To musel ještě vydržet.
Připadal si jako malé dítě, které čekalo na otevirání dárků o Vánocích. Měl ale naděje, velké naděje, co z Jonnyho návratu bude, že konečně proberou to, co mezi nimi bylo, že zjistí, co ten druhý očekával a dál očekává. I když věřil (a snad se nemýlil), že Jonnymu na něm záleží stejným způsobem, bál se co on bude dál očekávat vzhledem k jeho kapele.
Ale snažil se na to nemyslet, snažil se nezkazit si náladu.
Ještě ležel, když se domem ozval zvonek. Jako vždy vsázel na to, že rodiče jsou vzhůru a ani to s ním nehnulo, dokud mu do pokoje nenakoukl Mateo. "Máš návštěvu, Nicky."
"Já?" podíval se na něj překvapeně.
Mateo se pousmál a přikývl. "Upřímně se divím, že ještě neletíš po schodech dolů."
"Jonny?!" vyhrkl.
Mateův úsměv se jen rozšířil a zmizel. Nick vnitřně zpanikařil - podíval se do zrcadla, urovnal si to hnízdo na hlavě, rychle se převlékl do vhodnějšího oblečení a pak už bral schody skoro po dvou - před vstupní chodbou ale zpomalil. A když vešel, Jonny tam seděl na botníku, v ruce motorkárškou helmu, kterou hned natáhl k Nickovi. "Jedeme se projet?"
Chvíli tam jen zaraženě stál. Jonny mu lhal, že jedou na čas, byl tady mnohem dřív. A byla to ta nejlepší lež na světě.
"Tátové mě zabijí," odvětil.
Jonny mu zničehonic hodil helmu, že ji tak tak chytil. "Mluvil jsem s nimi. Trochu mi promluvili do duše, ale můžeš se mnou jet."
"Nekecej."
