Nick nebyl člověk závislý na sociálních sítích. Denně trávil celkově tak dvě hodiny na telefonu.
Poslední týden měl čas u obrazovky skoro čtyři hodiny denně. Protože neustále lovil nejnovější zprávy o Jonnyho kapele.
Nejprve to byl nepovedený koncert. Pak zprávy zevnitř, že se údajně kapela poprala, tomu ale úplně nevěřil. Pak to byl další nepovedený koncert, Josh viditelně zdrogovaný na pódiu. Viděl ta videa, upřímně se ale cítil strašně. Tohle si Jonny nezasloužil.
Nakonec to byl zrušený koncert z neznámých důvodů. Nick si je ale dokázal asi představit.
A nakonec, nakonec to byl článek o zrušeném zbytku evropského turné.
Nick na ten titulek zíral snad pět minut, než se odvážil číst dál.
"Copak, Nicky?"
Vzhlédl. Seděl v tu chvíli u Jonnyho mámy v nemocnici, protože občas ji chodil navštívit. Netušil, jestli to Jonny ví a možná to ani vědět nechtěl. Jelikož mu ale všechny jeho známosti v nemocnici odmítly dávat o paní Walkerové i jen tu minimální informaci, jestli žije nebo ne, musel se obstarat sám.
Byl tu po návštěvních hodinách. Paní Walkerová milovala, když jí dělal společnost, povídal si s ní. Naopak si uměla. říct, když byla unavená a chtěla, aby odešel.
Mohl jí ale snad jen tak říct, co právě četl? "Vi to víte?" zeptal se opatrně. "To s Jonnyho turné?"
"Copak s jeho turné?"
Nasucho polkl. "Píšou, že zbytek turné bylo zrušeno. Kapela se vrací domů."
"Oh? Jak to?"
Když ještě spolu s Jonnym byli, řekl mu, že jeho máma neví o kapele všechno. Neví, že tak nějak mají problém s alkoholem a drogami, protože by se jí to ani trochu nelíbilo a on ji nemohl stresovat.
Takže i když mu bylo jasné, že důvod byl uvnitř kapely - pravděpodobně předávkovaný Nolan nebo neustále opilý Josh, v tu chvíli předstíral, že není chytřejší jak ona nebo článek v jeho telefonu. "Nespecifikují to tady. Nevím."
Paní Walkerová k němu natočila hlavu. "Podáš mi telefon, prosím?" poprosila ho. "Asi bych mu měla zavolat, co se děje. Musí mu to být neskutečně líto."
Postavil se a došel ke stolku z druhé strany její postele. Už znal její heslo na telefon a najel do kontaktů. Jonnyho ale ještě nevytáčel. "Nebudu vás rušit, stejně už je čas, abych šel," řekl nejprve. "Řeknu nějaké sestřičce, ať za vámi pak přijde, hm?"
Vděčně se usmála. "Děkuju, Nicky. Jsi zlatíčko."
Jak on měl tuhle ženu rád. Vytočil tedy Jonnyho, dal odposlech nahlas a položil telefon vedle její hlavy na polštář, protože byla moc slabá na to, aby si ho držela u ucha sama. "Mějte se," rozloučil se. A cestou do vestibulu ještě poprosil sestřičku, jestli by za chvíli nešla za paní Walkerovou a neschovala jí telefon.
Nikdo nezpochybňoval to, že tam byl i po návštěvních hodinách, s Carolinem tam byli skoro jako doma. Když byli menší, často chodili do místního dětského koutku po škole, kterou měli téměř vedle nemocnice. Tam ho vždy vyzvedl pak jeden z tátů.
Všichni ale věděli, kdo jsou. Caroline, dcera dvou doktorů, neteř ředitele. A její nejlepší kamarád Nick, který se téměř taky dal považovat za syna a synovce dříve zmíněných.
Stejně jako v tu chvíli. Posadil se do vestibulu a hned se ponořil do světa sociálních sítí a především teorií a zpráv o zrušeném turné. Mohl napsat Jonnymu. Už skoro tři týdny si ale nenapsali ani slovo a neodvážil se.
