Byl pátek. Den před Jonnyho odjezdem. Den, kdy za ním měla přijít Bella po práci, aby vůbec probrali, co dál, jak se cítí. Den, kdy se měl on rozhodnout, co vůbec chce.
Najednou opět litoval, že to Belle nabídl. Bylo to jak na horské dráze, chvíli toho litoval, chvíli věřil, že to bylo vůči ní jen fér. A pak si vzpomněl na to, jak leželi s Jonnym v trávě a smáli se a zase toho chvíli litoval.
Skoro nevnímal, když měl před sebou skupinku dneska jen sedmi dětí ve věku šest až osm let. A jelikož si ani ten den nic nepřipravil, rozhodl, že budou malovat jabloně, s tím, že si vyrobí tiskátka jablek z houbiček. Nádhera.
Před šestou všechno uklidili a Nick děkoval bohu, že dneska jich bylo tak málo, protože všichni měli rodiče nastoupené už na chodbě. Přesně v šest tak zůstal v učebně už sám. A zavibroval mu telefon.
Byla to zpráva od Belly. Moc se omlouvám, abutobus stojí v koloně. Snad budu mít maximálně deset minut zpoždění.
Nevadilo mu to, alespoň bude mít čas v klidu uklidit. Vylil sklenice s vodou a umyl štětce, povyházel vše, co bylo potřeba do koše, a pak pytel vynesl ven.
Nešlo si na Jonnyho vzpomenout, když se blížil k popelnicím. Za těch posledních čtrnáct dní, co už nehrála jeho kapela v protějším baru, se stejně pokaždé podíval na zídku, jako by tam měl sedět.
Otevřel popelnici a hodil tam pytel, hned potom ji zase zavřel a taky zavřel své oči. Zhluboka se nadechl. Dal si chvíli úplného ticha, aby se srovnal, aby srovnal své myšlenky, aby věděl, co řekne Belle, až přijde.
"Nicky?"
Otevřel oči. To už i halucinoval, že slyšel Jonnyho hlas?
Otočil se. Jonny stál ve vchodu do dílen, musel přijít hlavním vchodem, který, uvědomil si Nick, po odchodu posledních rodičů nezamknul.
"Co tady děláš?" zeptal se zmateně. Zítra ráno odjížděl s kapelou, měl se balit, řešit věci ohledně celého turné, proto se rozloučili už včera.
Jonny strčil ruce do kapes od kalhot a povzdechl si. Sešel ty tři schody do dvora. "Já je nedávám už teď," zamumlal. "Jen jsme se trochu chytli. Tak jsem potřeboval vypadnout."
"Kvůli čemu jste se chytli?" zeptal se Nick.
"To je na dlouho," zavrtěl hlavou. "Nakládali jsme kousek odsud, tak jsem nějak utekl... sem."
Nick se kousnul do rtu, přesto se lehce pousmál. "Taky ti to chybí? To sezení tady?"
"Jo," vydechl. "A věštění z hvězd, samozřejmě."
Uchechtl se. Sám se podíval na horu a předstíral, že se zamýšlí. Teprve se stmívalo. "Víš, co já vidím v těch zatím neexistujících hvězdách?"
Jonny se uchechtl. "Co?"
"Že to turné dopadne dobře."
Jonny poslední dny nemyslel na nic jiného. Bál se, že se ostatní neovládnou, co se alkoholu nebo trávy týkalo, že zase něco pokazí. Jonny z nich byl jediný, co to bral opravdu zodpovědně. A taky měl neustále pocit, že za ty ostatní tři zodpovídá.
Neměl by. To on byl ten nejmladší. Neměl mít na ramenech takovou váhu.
Nick se otočil zpátky k němu. Chvíli na sebe jen tak koukali, v hlavě jen to, jak si v noci hodinu a půl volali, Jonnyho vystrašený a tichý hlas. Tak moc se sblížili. Tak moc Nickovi na něm najednou záleželo.
Jonny sklopil pohled. "Kéž by dopadlo. Je tady ale jeden velký háček."
"Jaký?"
"Ten roční vztah, ve kterém jsem byl? Pamatuješ?"
