Chris mu vrazil do ruky jednoduchou růži.
"Mám jí přinést kytku?" zeptal se Nick nejistě. Nelíbilo se mu, kam tohle šlo.
"Ano," odpověděl jeho táta. "Jsi přece gentleman."
Odfrkl si. "Tys snad tátovi donesl kytku na první rande?"
V tu chvíli se ozval Mateo, který k nim teprve přicházel. "Ne!"
Chris protočil očima a tiše odpověděl. "Donesl jsem mu knihu. To je pro něj za tři kytky, však víš."
Nicky se nejprve usmál, pak ale jeho úsměv povadl. Díval se na růži v jeho ruce a povzdechl si. "Já ti nevím. Nevím, jestli chci z toho dělat takovou formalitu. Není to vyloženě rande, jen si jdeme popovídat."
"A máš o ni zájem?" zeptal se Chris.
Chvíli zaváhal. "Asi jo," řekl nakonec.
"Tak takhle bys jí ho mohl hezky naznačit," odpověděl. A Nick věděl, že má pravdu, že to byla dokonalá příležitost, přišlo mu to ale jako příliš velký krok.
"Nestačí, když za ni zaplatím v kavárně?" zeptal se po chvíli ticha.
Mateo viditelně protočil očima, vzal Nickymu růži z ruky a podal ji zpátky Chrisovi. "Na, ty romantiku." Pak se otočil zpátky na svého syna. "Samozřejmě, nic dělat nemusíš. Klidně si běžte jen popovídat."
Chris ji zase vnutil zpátky Mateovi. "Tak když už jsem ji koupil, nech si ji alespoň ty."
Začali se lehce handrkovat, Nick tam jen stál a s úsměvem je sledoval. Nezazlíval Chrisovi, že chtěl, aby donesl Belle růži, protože ho stejně nakonec nenutili. Nikdy ho do ničeho nenutili a to na nich tak miloval.
"Vy s toho máte naprostý Vánoce, co?" zeptal se nakonec a přerušil tak jejich výměnu názorů. "Že jdu poprvé s někým... takhle."
Chvíli na něj jen tak koukali, pak se Chris pousmál. "My jen... jsme rádi, že ty jsi rád. To je všechno."
Sklopil pohled, protože najednou ho polila nervozita. Co když to bude brát Bella jako rande? Co když ji zklame, když jí ani nenaznačí, že by mohlo být? Proč bylo randění tak stresující? "Nevím, jestli jsem vyloženě rád, protože se bojím, že něco pokazím," přiznal.
Chris koukl na Matea. "A sakra, přece jen se do tebe Mateo obtiskl."
Ten si odfrkl. "Ještě aby ne, když je náš syn."
Syn, syn, syn. Tolik let to už bylo a on to snad miloval více a více. Chris mu položil jednu ruku na rameno. "Sejdi se s ní a buď sám sebou, to je vše, co potřebuješ vědět. Protože jestli tě nebude mít ráda takového, jaký jsi, tak to není ten správný člověk."
"Já vím, já vím," zamumlal. "Sakra. Už asi vím, proč jsem do teď nic neinicioval. Tohle je stresující."
Tentokrát se ujal slova Mateo. Přece jen, to on byl rodiny mistr ve stresu, zbytečného strachování se a v úzkostech. Celý život s tím bojoval a bojuje, Nick to všechno věděl, protože jejich malá rodinka byla vůči sobě stoprocentně otevřená. A tak ho nějak uklidnilo, že ,u chce dát radu právě on. "Dle mé zkušenosti, vím, samozřejmě, jak se cítíš. A člověk, o kterého máš zájem, se kterým by sis dokázal představit vztah, s tímto člověkem by ses měl cítit příjemně. Díky jim zapomenout na tu nervozitu. Takže poslouchej sám sebe, dobře?"
Nick se nedokázal v tu chvíli na Matea dívat, protože nedokázal spustit oči z Chrise a toho, s jakou láskou v očích a úsměvem Matea sledoval. Vždy věděl, že jeho tátové byli pro sebe jako stvoření, že se dokonale doplňovali, že byli sobě navzájem oporou. A že Chris byl ten člověk, díky kterému si Mateo i přes jeho úzkostí tenkrát dokázal jejich první rande užít.
Chtěl něco takového pro sebe. A chtěl být i pro někoho tím zdrojem. Takže se pousmál, přikývl a pak vzal Chrisovi růži z ruky. "Bude to hezké gesto, máš pravdu." A třeba způsobí to, aby se s ním Bella necítila nesvá, aby díky němu na potencionální nervozitu zapomněla.
Takže se vydal na cestu. Měl s Bellou sraz právě v kavárně, další program vymyšlený zatím neměli. Nasedl tedy na autobus do centra, růže v ruce. Celou cestu ji propaloval pohledem, protože se v něm stále míchaly emoce, jestli to byl dobrý nápad nebo ne. Pak raději odtrhl pohled a vytáhnul telefon, aby se zaměstnal a nepřemýšlel o tom, jestli jí růži dát nebo ne.
Otevřel Instagram, zkrátka klasika. A jako první na něj vyskočil nový příspěvěk Jonathana. Nick hned poznal, že jsou to fotky z festivalu, první uprostřed hraní, druhá s kapelou v zákulisí a třetí jak ho někdo vyfotil uprostřed focení se s fanoušky. Do popisku napsal: nejvíc vděčný.
Nick si ani neuvědomil, jak dlouho na fotky zíral. Bylo něco fascinujícího na fotkách Jonnyho ve svém živlu, radost mu čišela z očí. A kdo ví, jak dlouho by na fotku zíral, kdyby nedojel na cílovou zastávku.
Rychle příspěvěk osrdíčkoval a schoval telefon zpátky do kapsy. Když vystoupil z autobusu, skoro přešel kolem odpadkového koše, ale nakonec se zastavil. Podíval se na růži, pak na koš. A nakonec ji do koše hodil.
Nebyl připravený na to to brát jako rande, řekl si, když růži v koši sledoval. Pak mu ale bylo líto, že by ji jen tak vyhodil, když už si dal Chris práci s její koupí, a tak ji raději odložil na lavičku na zastávce. Třeba si ji někdo vezme, třeba někomu udělá radost.
Nejraději by se praštil, když od zastávky odcházel. Ale zkrátka byl přece jen strašpytel. Říkal si ale, že růži jí může přinést přece jen až na stoprocentní rande.
Bella vypadala krásně. Uviděl ji hned o pět minut později, když ke kavárně přicházel. Měla na sobě lehké šaty a vlasy svázané do dvou copů, což jí neuvěřitelně slušelo. Když si Nicka už z dálky všimla, usmála se na něj a zavázala.
Nick se ještě naposledy podíval na svůj telefon, když ho odemkl, měl tam stále ten příspěvěk Jonathana. Vypnul si zvonění, aby je nic nerušilo. A pak si pomyslel, že jestli z tohoto s Bellou časem něco bude, bude muset normálně Jonnymu poděkovat, protože bez něj by se nepotkali.
"SLuší ti to," řekl Nicky upřímně po tom, co se přivítali a Bella nervózně sklopila pohled. Najednou se z ní dalo číst jak z otevřené knihy a Nick hned pochopil, že ona o něj zájem opravdu měla.
"Děkuju," špitla. "Půjdeme dovnitř?"
Přikývl, otevřel jí dveře. Sotva se posadili k jednomu ze stolů, konverzace začala a už se jen tak ani na chvíli nezastavila. Bylo to tak přirozené.
Zalitoval, že jí nedonesl tu růži. Měl nutkání se rozběhnout zpátky na zastávku a podívat se, jestli tam ještě je, samozřejmě to ale neudělal.
Kdyby to udělal, stejně by ji tam nenašel. Protože pár minut po něm se objevil na zastávce jistý bubeník jedné neznámé kapely a málem si na ni sedl, když si v hlavě přehrával rytmy. Vzal ji do ruky, podivil se. A pak si ji odnesl domů.
- - -
PŘÍSAHÁM, že v příští kapitole si dáme zase jonnyho, pupika
