Silnější než magie ( SNARRY)

71.

„Ten paličatej mezek!" zavrčela vztekle Herm, jakmile vylezla z krbu ve svém domě.

„To zní, jako kdyby tě naštval pan ředitel," pronesl Caradoc ve dveřích do obývacího pokoje.

„Naštval je slabé slovo! Odmítá Harryho pustit na ministerstvo! Je to přece dítě!"

„Proč tě to tolik překvapuje? Je to Brumbál a co jsem od tebe slyšel, vždycky měl tendenci Harryho chránit tam, kde nebylo třeba. Nejspíše ho budeš muset přesvědčit o tom, že máš pravdu."

„Ach, děkuji za radu, tohle mě opravdu nenapadlo," ušklíbla se ironicky žena a posadila se ke kuchyňskému stolu.

„Řekni mu pravdu."

„Cože? Nemůžu něco takového udělat!"

„Jsi si tím jistá, Hermiono?" posadil se naproti ní a pokračoval. „Přišla jsi z budoucnosti a cíleně ji měníš, to je mnohem vážnější zásah než rozhovor s ředitelem. Nezapomeň, že on neví, čemu přesně se snažíš zabránit. Myslím, že bys mu to měla říct."

Herm si nešťastně prohlížela svoje ruce. Věděla, že ve své podstatě měl Caradoc pravdu, ale těžce se jí čelilo. Obávala se možných následků.

„Během těch let, kdy jsme s Harrym plánovali náš návrat, jsem zapomněla na to, jak moc Brumbál dbal na Harryho bezpečí. Do poslední chvíle v něm toužil vidět malé dítě. Když si svou chybu uvědomil, bylo už příliš pozdě. Mám obavy z jeho reakce, když bude znát pravdu. Co když se pokusí Harryho ještě více odříznout?"

„A co když ne? Dokážeš vymyslet plán pro každou situaci, takže si poradíš i s Brumbálem."

„Možná máš pravdu," pokusila se o úsměv Herm, ale vyloudila spíše jakýsi úšklebek. „Ráno si s ředitelem znovu promluvím. I když se mi do toho moc nechce."

„Bude to v pohodě, věř mi."

Herm vzhlédla a setkala se s Caradocovým ustaraným pohledem. Aniž by o to stála, tak ji na mysl vytanula vzpomínka na jinou dobu, jiného člověka, ale stejná slova.

„Přestávám to zvládat, Draco. Tak moc se snažím, aby Harry nepoznal, že trpím zároveň s ním, ale vůbec mi to nejde. Poslední dobou mi pořád říká, že mám odejít a začít někde nový život. Pokaždé, když to řekne, je to jako kdyby do mě zabodl dýku. To si opravdu myslí, že bych ho opustila, když je na tom tak zle?"

„Myslel jsem, že bys ho měla znát líp než já, Hermiono. Copak nevíš, proč to dělá?"

„Samozřejmě, že vím. Snaží se mě od sebe odehnat!"

„Snaží se tě odehnat, protože mu na tobě záleží. Moc dobře ví, že ho dobrovolně neopustíš, proto tě odhání jediným způsobem, kterého je schopný. Nechce, abys trpěla s ním. Je to Potter, vždycky myslí na blaho lidí kolem sebe."

„Co když to opravdu neustojím? Co když mě odežene?"

„Hermiono, nikdy jsem neviděl pevnější přátelství než je to vaše. Nikdy ses k Harrymu neotočila zády a já vím, že to nikdy neuděláš."

„Kde bereš takovou jistotu?"

„Bude to v pohodě, věř mi."

Věřila mu. Stejně jako teď věřila Caradocovi.

„Promiň, že jsem sem vletěla jak velká voda," usmála se a tentokrát se jednalo o opravdový úsměv. „Chtěla jsem tě o něco požádat. Thomas zjistil, že někteří smrtijedi záhadně zmizeli a já se nemůžu zbavit pocitu, že se přidali na Sergejovu stranu."

Vytáhla z kapsy pergamen a podala ho Caradocovi.

„Myslíš, že by ses mohl na ta jména podívat a něco mi o nich sepsat? Jako bystrozor toho víš o smrtijedech spoustu a tihle všichni by měli být ti, kteří stáli při Voldemortovi už předtím. Sergej mi pořád uniká a nemůžu nečinně sedět a čekat na zázrak."

„A co chceš dělat?"

„Dostat se k němu přes jeho lidi. Použiji stejnou taktiku, jakou používá Sergej. K tomu ovšem potřebuji jeho lidi najít. A abych je našla, potřebuji tvou pomoc."

„A já si na chvíli myslel, žes mě jen přišla navštívit," povzdechl si Caradoc a podíval se na jména napsaná na pergamenu. „Máš pravdu, znám je. Určitě si vzpomenu na něco, co by ti mohlo pomoct."

„Caradocu, jednou tohle skončí a budu tě moct navštěvovat kdykoliv to půjde," snažila se muži zlepšit náladu.

„Myslíš?" odvětil pochybovačně Caradoc. Nevěřil, že by Hermiona chápala jeho narážky nebo že by byla ochotná nechat své manželství za sebou.

„Nemyslím, vím to. Jakmile zmizí Voldemort a Sergej, budu moct nechat svou minulost minulostí. Vím, na co narážíš a jsem polichocena, ale ještě není správný čas. Ne pro mě. Dvacet let je dlouhá doba, Caradocu a nedokážu ty roky vymazat ze dne na den."

Caradoc se zarazil. Pochopila všechny jeho náznaky, jen je cíleně ignorovala. Uvědomil si svou chybu. Samozřejmě, že nevymaže dvacet let společného života s Harrym. Ať to mezi nimi bylo jakkoliv, byli neustále spolu.

„Promiň, občas mi nedochází, žes celé ty roky v budoucnosti nebyla sama."

„To je v pořádku. Mohla jsem tě upozornit hned, jakmile jsem si všimla tvé náklonnosti. Jsme dospělí lidé, považuji za jednodušší říct ti vše narovinu."

„Děkuji."

„Za co?" překvapeně vykulila oči.

„Žes mě rovnou neproklela," zasmál se Caradoc. „Bude ti stačit, když ti to sepíšu zítra?"

„Samozřejmě, je už pozdě. Měla bych jít," odvětila Hermiona. „Mimochodem, žádného nápadníka jsem nikdy neproklela, chceš být první?"

„Myslím, že tohle prvenství si nechám ujít," zasmál se Caradoc.

„Jak chceš," zasmála se žena a vzala si do ruky hrst letaxu. „Dobrou noc, Caradocu."

„Dobrou noc, Hermiono."

Ještě dlouho se díval na krb, ve kterém profesorka zmizela. Nebyl si jistý, zda by se neměl vzdát. Něco mu napovídalo, že těch dvacet let nebude tak jednoduché vymazat. Prošla si po Harryho boku peklem a nikdy ho neopustila. Ty vzpomínky musely být nesmírně silné, hluboko zaryté v mysli a něco takového člověka muselo ovlivnit. Opravdu by se přesto dokázala přenést? Dokázala by žít po boku někoho jiného?

Zakroutil hlavou a znovu začal zkoumat jména, která mu přinesla. Nezbývalo mu nic jiného než vyčkávat. A doufat.