Dal se její vstup do řádu považovat za vítězství? Samozřejmě, ale neměla z toho radost. Dívala se do tváře lidem, které viděla zemřít a musela stát pevně jako skála a nedát na sobě nic znát. Sledovala usměvavou Molly a Artura a znovu viděla, jak ji odváděli z domu Weasleyových a oni jen stáli a nic neudělali. Když pohlédla na Remuse, viděla Teddyho, který se přidal k Sergejovi. Ovšem ze všech nejvíce ji trápil pohled na Siriuse, Snapea a Moodyho.
Sirius byl tím jediným spojením s rodiči a jedinou rodinou, kterou Harry měl. Neříkal to, ale nikdy si Siriusovu smrt nepřestal vyčítat a nikdy nezapomněl. Dalo se říct, že Sirius byl začátek konce. Jeho smrt Harryho zasáhla příliš hluboko a když se začaly přidávat další a další oběti, Harry byl slabší a slabší. Umíralo příliš mnoho lidí a on si každou smrt dával za vinu. Na konci války byl vlastně zázrak, že se dokázal Voldemortovi postavit. Ne, spíše byl zázrak, že opět přežil smrtící kletbu a mohl ho zničit, protože sám Harry byl smířen se smrtí a bral ji jako vysvobození.
Bylo opravdu těžké Siriuse sledovat a vědět, jaký ho postihl osud a kolik věcí ovlivnil.
Přestože Hermiona věděla, co ji čeká, stále byla překvapená reakcí Harryho magie v Snapeově přítomnosti. Bolest již nebyla tak nesnesitelná jako poprvé, ale stále tam byla, svírající její nitro a bodající do každého části jejího těla. Harryho magie se zoufale snažila vymknout její kontrole a dostat se k Severusovi. A Hermiona si nebyla jistá, zda by neměla profesora lektvarů nenávidět, když věděla, jak její manžel trpěl. Jenomže jí k tomu nedal příležitost. Postavil se na její stranu a Herm si byla jistá tím, že za to mohl jeden vyslechnutý rozhovor.
Uchechtla se. Severus Snape nebude tak tvrdý jak se tváří a možná s ním bude méně práce než se domnívala.
Konvice začala pískat a Hermiona si zalila čaj. Na dně se začaly usazovat čajové lístky a ona si vzpomněla na hodiny jasnovidectví, které měli ve třetím ročníku. Tenkrát nevěřila na předzvěsti smrti, ale dnes už si nebyla svými tvrzeními tak jistá. Ne, když znala znění věšteb a věděla, co je v budoucnosti čeká.
I s čajem se posadila před vyhaslý krb a povzdechla si. Alastor Moody. Všemi byl považován za nejlepšího bystrozora a rozhodně ne neprávem, ovšem to bylo taky jediné, co o něm jeho okolí vědělo. Své soukromí si hlídal a co nechtěl, aby ostatní věděli, to jim rozhodně neřekl. A teď zjistil, že Hermiona ví něco, co zřejmě nevěděl nikdo.
„Hermiono, vím, že toho je příliš, ale pokud se za mě chceš vydávat, musíš to všechno znát a umět. Stačí jedna chyba před nesprávnými lidmi a budeš odhalena.“
„Já vím, ale těch vzpomínek je tolik! Vím, že musím vědět, kdy a co se dělo, jakými případy jsi se zabývala i které lidi jsi za tu dobu poznala, ale nejde to tak jednoduše,“ vyhrkla Hermiona, když se již po několikáté musela posbírat ze země poté, kdy trénovala skladování vzpomínek pomocí nitrobrany. Byla vyčerpaná, přesto pořád pokračovala. Závisel na tom její život v minulosti a budoucnost všech lidí v kouzelnickém světě.
„Nic není jednoduché, to už jste s Harrym poznali. Kdyby bylo, tak tvůj muž neleží nahoře se spoutanou magií a ty se tady nesnažíš stát mou věrnou kopií. Život není ani jednoduchý ani fér, Hermiono. Viděli jste to vy v Anglii a já to sledovala celý život tady.“
„Pokračujme,“ řekla rozhodně Hermiona a snažila se utišit bouřící se žaludek.
„Jsi si jistá?“
„Jsem. Nemůžu dovolit, aby náš plán zkrachoval.“
„Vyborně. Následující vzpomínka se ti bude určitě hodit, ať už jako zbraň nebo jako nabídka k přátelství.“
Hermiona přikývla a vzápětí se ocitla v budově, která nápadně připomínala nemocnici. Herm a nějaký muž stáli vedle ní a skrze sklo ve zdi sledovali mladíka v místnosti. Vypadal maximálně na sedmnáct a přesto se mu ve tváři odráželo množství zkušeností.
„To je neuvěřitelné, madam. Jak se může britské ministerstvo kouzel takto chovat ke svému vlastním lidem? Copak si toho ten mladík málo prožil?“ pronesl tiše muž.
„Nevím, Georgi. Odpoledne se sejdu s britskou ministryní kouzel Bagnaldovou a uvidím, co se od ní dozvím. Ještě předtím si však promluvím s Thomasem. Nechtěla jsem jeho mysl příliš zatěžovat, takže jsem nahlédla jen okrajově. Chci, aby mi zbytek řekl sám,“ odvětila Herm.
„Mám jít s vámi, madam?“
„Není třeba. Běž si odpočinout, byl to náročný týden.“
George se s ní rozloučil a žena vešla do místnosti k mladíkovi. Hermiona jí následovala a nemohla se zbavit dojmu, že toho hocha už někde viděla.
„Ahoj Thomasi. Ne, že bych tě nerada viděla, ovšem doufala jsem, že se hodně dlouho nesetkáme,“ pronesla a posadila se vedle postele. Hermiona si stoupla za ní, aby celou situaci viděla z jejího pohledu.
Mladík k ní stočil zrak a v jeho očích Hermiona viděla jen vztek, smutek a zklamání.
„Ahoj Herm.“
„Asi to už víš, ale musela jsem vstoupit do tvé mysli. Potřebovali jsme zjistit, co se stalo.“
Thomas se lehce napjal, ale nic neřekl.
„Odpoledne jdu na vaše ministerstvo a budu chtít mluvit s oběma bystrozory, kteří tě vyslýchali.“ To poslední slovo Loddová vyplivla jako jed. „Nechceš mi ještě něco říct?“
Tentokrát se v Thomasových očích objevil strach, ale Hermiona nechápala proč. Neměla pocit, že ten strach pramení z Herm.
„No tak, Thomasi. Víš, že potřebuji vysvětlení toho, co jsem viděla. Proč jsi nám předtím neřekl, že tvůj otec i bratr jsou bystrozoři?“
Na chvíli to vypadalo, že mladík bude zarytě mlčet a neodpoví, ale nakonec se na Herm podíval a začal mluvit.
„Táta je pro smrtijedy postrach a všichni by ho rádi viděli po smrti. Proto jsme nežili jako ostatní rodiny, chtěl nás chránit. Máme mámino jméno, na veřejnosti se k otci nesmíme hlásit a žijeme v mudlovské vesnici, abychom nevzbuzovali pozornost. Když se bratr rozhodl stát bystrozorem, táta se hrozně zlobil, jenomže bylo pozdě. Zbytek už vlastně znáš.“
„Proč tě vyslýchali?“
„Mysleli si, že patřím k Ty-víš-komu a že kvůli mně bratr zemřel. Jenomže on není mrtvý! Táta si to nenechal vymluvit. Nevěřil mi,“ pronesl mladík a Hermionu zamrazilo. Jak může otec být tak krutý k vlastnímu dítěti?
„Thomasi, řekni mi poslední věc. Který z těch dvou mužů je tvůj otec?“ zeptala se žena a Hermiona se dychtivě nahnula, aby se snad nepřeslechla.
„Alastor Moody.“
Dny strávené s Herm byly náročné, protože zkušená bystrozorka se domnívala, že je důležité, aby Hermionu nebylo možné poznat. Ale ze všech těch dnů si tenhle s touto konkrétní vzpomínkou pamatovala nejjasněji. Nikdy ji nenapadlo, že Moody má tak neuvěřitelnou minulost. S mladým Thomasem se už osobně setkala a kromě paní Loddové to byl jediný člověk, který věděl, co mají s Harrym v plánu. A ona se zavázala změnit i osud jeho rodiny.
ČTEŠ
Silnější než magie ( SNARRY)
Fanfikce„Láska je mocnější než magie," řekl jednou Albus Brumbál a znovu se o svých slovech přesvědčil, ovšem jinak než by si býval přál. Ve chvíli, kdy se v jeho kanceláři objevila nečekaná návštěva si přál, aby se v tomto svém názoru jedinkrát mýlil, prot...
