Silnější než magie ( SNARRY)

28.

Drahý Thomasi,

Ve chvíli, kdy čteš tyto řádky ještě netušíš, proč ti vlastně píši ani co s tebou mám společného. Kdybych ti měla vše vysvětlit, musela bych popsat spoustu pergamenů a stejně bys tomu příliš nerozuměl.

Již jsme se potkali a domnívám se, že se z nás stali přátelé. Velice jsi mě a mému muži pomohl a na oplátku jsem ti slíbila pomoc já. Nemá smysl přemýšlet, kdy se to stalo, protože se to stát teprve má.

Než se začneš rozčilovat, že si z tebe nějaký blázen utahuje, tak si tento list prosím dočti. Vrátila jsem se v čase, abych zabránila válce a spoustě obětí, které si vyžádala. Mezi nimi byl i tvůj otec, který by měl zemřít příští rok, aniž by věděl, že se ti nakonec podaří nalézt Caradoca živého a zdravého.

V době, kdy jsme se poznali a byl jsi naším přítelem, jsme ti sdělili naše plány na návrat a tys pro sebe připravil několik vzpomínek, které by mohly tvé mladší já přesvědčit o pravdivosti mých slov. Chtěl jsi být nápomocen i v době našeho návratu.

Tyto vzpomínky ti posílám a doufám, že tvá nabídka pomoci platí, protože jsem nejspíše přecenila své síly. Potřebuji přítele a rádce a Alastor potřebuje své syny.

Moje sova, která ti tento dopis doručila ví, kde mě najít.

S pozdravem

Hermiona Potterová

Mladý muž si ten kus pergamenu přečetl několikrát a stále si nebyl jist, zda se má na ty vzpomínky podívat. Mohlo se jednat o past, o nějaké kouzlo temné magie. Na druhou stranu, zmínka o otci i bratrovi, kterého už tolik let hledal, ho nesmírně lákala si vzpomínky prohlédnout.

Prudce se postavil a přešel ke skříni, kde měl ukrytou myslánku. V duchu se pomodlil ke Všem svatým a vylil vzpomínky do myslánky. Kdyby ho viděla Herm, jistě by mu pořádně vynadala.

„Víš vůbec, jak neuvěřitelně to zní? Návrat do minulosti? Kdyby to byl někdo jiný, řekl bych, že se naprosto zbláznil, jenomže u tebe mi je jasné, že jsi si nejprve vše ověřila,“ pronesl Thomas s zachmuřeným výrazem.

„Věř mi, že jsem je nejprve chtěla proklít, ale to zoufalství s jakým mě Hermiona žádala o pomoc…to nikdo nedokáže zahrát. Zařekla jsem se, že se světem kouzel už nechci mít nic společného, Thomasi, ale když jsem viděla, jak trpí, nemohla jsem je poslat pryč. Oba jsem podrobila nitrozpytu a obávám se, že to, co se v Británii děje teď, se brzy přenese do celého světa. A bude to stonásobně horší, než co jsme kdy zažili,“ odvětila Herm a pokračovala: „Viděla jsem v jejich mysli spoustu věcí, ale jedna věc by tě jistě mohla zajímat. Oba znali tvého otce a byli u toho, když zemřel.“

Vzpomínka zavířila a změnila se.

„Moc ti děkuji, Thomasi. I tobě, Caradocu,“ pronesla s úsměvem žena.

„Vůbec nemáš za co, Hermiono. Doufám, že se po těch lektvarech Harrymu uleví. Stejně je zvláštní, že se jeho stav znenadání tolik zhoršil,“ odvětil Caradoc.

„Domnívám se, že za to může množství magie, kterou jsme s Herm používaly. Byla po celém domě a nejspíše nějakým způsobem lákala Harryho svázanou magii.“

„Za jak dlouho…?“ nedokončil otázku Thomas, ale Hermiona pochopila.

„Tři roky. Den po konci spoutání se spustí rituál. Podle všeho, co víme, tak Harry je v takovém stavu, že nevydrží naživu déle než pár dní poté, co se jeho spoutaná magie uvolní. To už bychom měli být zpět v minulosti,“ usmála se klidně Hermiona.

„Rádi bychom ti pomohli i v té době,“ řekl vážně Caradoc a Thomas přikývl.

„Přesně tak. Budeš na všechno sama, pokud tedy nepočítáme Brumbála.“

„Je to od vás milé a nesmírně si toho vážím, ale nejspíše to nebude možné. Nebudeme se znát a Caradoc se ještě bude skrývat. Těžko mi uvěříš, když za tebou přijdu s Herminým vzhledem a budu ti vysvětlovat, že jsme se v budoucnu setkali,“ zakroutila hlavou žena.

„To nejspíše ne, ale kdybych ti předal vzpomínky, stejně jako Harry pro Brumbála, tak by to nebylo natolik nereálné, Hermiono,“ stál si za svým Thomas. „A kdybych přidal i vzpomínku, kde jsem nalezl Caradoca, tak není možné, abych sám sobě nevěřil.“

„Už tak mi tolik pomáháte! Nechci vás do toho zatahovat ještě více, bude to příliš nebezpečné!“ vyhrkla žena, ale oba muži, kteří si byli nápadně podobní se na ni jen usmívali.

Vzpomínka se opět změnila a Thomas s napětím očekával, co bude obsahovat tentokrát.

Procházeli chudou mudlovskou vesnicí, která se nacházela na hranicích s Kanadou. Domy vypadaly, že se každou chvíli zřítí a zdejší obyvatelé snad v životě neviděli elektřinu či vodu z vodovodu. Všichni se na ně dívali se strachem v očích a schovávali se do domů, aby jim snad nestáli v cestě.

„Jsi si jistý, že jsme na správném místě, Thomasi? Opravdu se tady ukrývá tvůj bratr?“ pronesl nevěřícně Will, který ho doprovázel.

„Podle všeho, co jsem zjistil, tak ano. Není to až tak zvláštní. Celkem dobré místo na úkryt před Voldemortem. Nikdo by ho tady nehledal,“ odvětil Thomas a dál kráčel k poslednímu domu v řadě.

Když se zastavil přede dveřmi, chvíli jen tiše stál a teprve pak nabral odvahu a zaklepal. Nejprve se nic nedělo, tak to zkusil znovu a konečně se ozvala odpověď.

„Však už jdu! Jestli jsi zase zničil kladku u studny, tak si mě nepřej, Frankie!“

Chvíli poté se dveře otevřely a Thomas zíral do tváře svého bratra. Zestárl, ale ne tolik jak předpokládal. Nebýt několika šedivých pramenů a pár vrásek kolem očí, vypadal by stejně jako, když ho naposledy viděl.

„T-to není možné! Kdo ste?!“ vykoktal muž, přestože svého bratra poznal. Jen tomu nechtěl věřit.

„Taky tě rád vidím, brácho,“ usmál se Thomas a udělal krok vpřed.

„Thomasi?“ Caradocův hlas klesl a jen nevěřícně zíral na mladíka, který se mu zjevil na prahu.

Thomas šokovaně zíral na myslánku a ani si neuvědomil, že se mu po tvářích kutálí slzy. Jeho bratr! On našel svého bratra! Po tolika letech ho konečně našel!

Na nic neváhal, vrátil vzpomínky zpět do flakónu a okamžitě se vydal na cestu. Chtěl Caradoca vidět. Chtěl se přesvědčit, že ty vzpomínky nelžou. A pokud jsou pravdivé, pak hned, jakmile se setká se svým bratrem, mu je ukáže a společně se vydají na pomoc Hermioně Potterové.