Silnější než magie ( SNARRY)

4.

Nečekala, že se jí tolik uleví, když bude hodiny mluvit o všem, co s Harrym zažila, ale bylo to tak. Cítila se mnohem lépe a najednou měla více energie na to, co ji čeká. Předala řediteli školy Harryho vzpomínky, které pro něj její muž léta připravoval a opustila jeho kancelář. Se změněným vzhledem se vydala ven z hradu a konečně měla dojem, že je doma. Vše zde bylo ještě nedotčené válkou a dýchalo to na ni mírem a klidem. Zamířila k famfrpálovému hřišti a posadila se na tribunu. Slunce příjemně hřálo, tak si mohla svléct kabát, ve kterém sem přicestovala. Nastavila slunci tvář a zavřela oči.

„No tak, Herm. Nemůžeš říct, že se ti to nelíbí, když to nezkusíš!“

„Už jsem to zkoušela. Máme ještě spoustu práce, Harry. Podívej – ááá Harry!“ vypískla, když ji zelenooký muž popadl za pás a posadil před sebe na koště.

„Neboj, Herm. Já tě nepustím,“ řekl tiše Harry, zatímco pomalu stoupali k nebi.

A ona mu věřila. Merlin ví, že létání nenáviděla, ale věděla, že Harry by ji nepustil. On ne. Byl vždy tím, kdo ji zachránil a pomohl.

Opatrně otevřela oči a otřásla se při pohledu na tu výšku, ve které byli. Harry ji chytil ještě pevněji a uchechtl se.

„Nemusel by ses mi smát,“ pronesla zoufale Hermiona.

„Nejde se nesmát, když vím, že tě děsí i něco jiného než jen zničené knihy.“

„Pottere!“ zařvala Hermiona, když prudce začali klesat.

„Ano, paní Potterová?“ zasmál se Harry a ještě zrychlil.

Mlčela. Nevěděla jak reagovat, protože si stále nezvykla. Možná proto, že se nikdy Potterová jmenovat neměla.

„Podívej,“ ozval se Harry a ona jen se sebezapřením pohlédla pod sebe. Letěli nad mořem, které se z výšky nádherně lesklo a tu a tam byla vidět rybka plavající těsně pod hladinou.

„Děkuji,“ špitla sotva slyšitelně a usmála se. Věděla, že Harry dělá vše jen aby byla spokojená. Ani jeden neočekával, že se z nich stanou manželé, ale Harry byl vždycky ten, kdo se více zajímal o ostatní, proto se i přes vlastní bolest snažil o její štěstí.

Zhluboka se nadechla a otevřela oči. Dokázala si představit, že na hřišti poletují hráči famfrpálu ve snaze vyhrát. Harry chytne zlatonku, zápas je u konce a on jim nadšeně mává. A Nebelvír vyhrává!

V očích ji zaštípaly slzy. Kdyby své mladší verzi řekla, že se naučila skvěle létat na koštěti a užívala si vítr ve vlasech, jistě by vypadala jako blázen. Strávila po Harryho boku příliš dlouhou dobu a naučila se žít, jednat a přemýšlet jako on. Proto, když potřebovala vypnout a vypustit všechny myšlenky, popadla koště a letěla pryč od starostí. Často se domů vracela až se setměním a Harry, dokud ještě mohl, ji čekal s šálkem horké čokolády a večeří.

„Na bradavické pozemky je vstup zakázán! Teď se mnou hezky půjdete za ředitelem školy, kde vysvětlíte kdo jste a co zde děláte!“

Hermionino srdce vynechalo úder. Ten hlas by poznala kdykoliv. Hlas, který její muž miloval a který ho mučil tolik dlouhých let. Cítila, jak Harryho magie začala vířit a zoufale se snažila dostat ke své druhé polovině. Všechny ty pocity jí prostupovaly jako nějaký mor, jako zákeřná nemoc. Pomalu se postavila a otočila se k muži čelem. Na vlastní kůži zažívala část Harryho utrpení a zase a znovu nedokázala pochopit, jak něco takového mohl tolik let zvládat.

„Dobrý den,“ podařilo se jí usmát. „Je potěšující vidět, jak jsou školní pozemky zabezpečeny. Samozřejmě vás k řediteli mohu doprovodit, ovšem bude velice překvapen, protože jsem teprve před chvílí jeho kancelář opustila. Pan ředitel ví, že jsem se vydala na procházku po pozemcích.“

Dříve, přestože znala Harryho důvody, nedokázala pochopit, co mohl na Severusi Snapeovi milovat, ale teď už to věděla. Profesor lektvarů nebyl žádný fešák, to ani náhodou, přesto vyzařoval něco, co člověka dokázalo přilákat. Hermiona viděla jeho auru, která jasně říkala, že každého vetřelce rozdrtí, zároveň však dávala najevo hodnoty, které pro Snapea byly důležité. Upevnila svou nitrobranu, aby uklidnila splašené pocity, které ani nebyly její a zpříma, beze strachu hleděla muži do tváře.

„V tom případě, mě jistě doprovodíte, že ano? Pan ředitel bude jen rád, že se za ním vracíte. Až po vás,“ pokynul jí rukou, zatímco na ni stále mířil hůlkou. Rozešla se směrem k hradu, ale udělala sotva dva kroky, když jí Severus zastavil.

„Stůjte! Vaší hůlku! Nebo myslíte, že vás do hradu pustím ozbrojenou?“

Žena se znovu otočila, tentokrát připravena na bolest, kterou ucítí. Hodlala Severusovi předat svou hůlku a pokračovat v cestě, aby se od něj dostala jak nejdále mohla, ale nakonec k tomu neměla příležitost.

„Severusi! Slečno Loddová!“ Albus Brumbál k nim scházel přes tribuny s milým úsměvem a Hermiona nevěděla, zda má být ráda nebo ne.

„Nečekal jsem, že vás najdu zrovna na famfrpálovém hřišti, slečno Loddová,“ pronesl ředitel a naznačil Snapeovi, aby schoval hůlku. „Co si pamatuji, neměla jste ráda famfrpál ani létání.“

„Nad něčím podobným jsem před chvílí také přemýšlela, pane řediteli,“ usmála se Hermiona. „Kdyby mi někdo řekl, že jednou budu létání milovat, zřejmě bych ho poslala ke Svatému Mungovi.“

„Severusi, velice si cením tvé rychlé reakce, ale můžeš být bez obav. Slečna Loddová je mým váženým hostem a může se bez omezení pohybovat po celých Bradavicích včetně pozemků,“ otočil se Brumbál na profesora lektvarů.

Severus Snape se netvářil zrovna přesvědčeně, přesto krátce pokynul hlavou a beze slov odkráčel. Hermiona si úlevně oddechla. Věděla, že bude pár dní trvat, než se naplní všechny znaky rituálu, který s Harrym připravili a kdyby Severuse potkala až poté, nerozhodilo by jí to tak, jako teď. Doufala, že než bude vše usazené, již se profesorem lektvarů nesetká.

„Máte odvahu, Hermiono. Věděla jste, že zatím není vhodné, abyste se setkala s některými lidmi, přesto jste nevycouvala a zachovala chladnou hlavu,“ pronesl vážně ředitel a Hermiona na něj krátce pohlédla. Už viděl vzpomínky, poznala to na něm.

„Nezaměňujte odvahu a neuváženost, pane řediteli. Bylo pošetilé domnívat se, že nikoho nepotkám,“ odvětila stejně vážným tónem. „Na pár dní se budu muset stáhnout, další takové setkání bych nejspíše nezvládla.“

„Bylo to tak zlé?“

„Bylo to… bylo to nepředstavitelné. Harry se snažil, abych o něj neměla obavy a nikdy mi vlastně nepopsal, co přesně cítil. Mám pouze malou část jeho moci a ta bolest byla téměř nesnesitelná. Neumím si představit, jak moc on sám trpěl. Věděla jsem, že nedokáže použít své magické jádro, že ho bolí každý nádech a není schopen boje, ale nikdy mě nenapadlo, jak těžké to opravdu bylo. V tomhle jsem naprosto selhala.“

„Pochybuji, že by se to dalo považovat za selhání. Podle všeho co jsem viděl a co jste mi řekla, jste byla pro Harryho velkou oporou. Domnívám se, že kdyby zůstal sám, nikdy by nedošel tak daleko,“ pokusil se ji uklidnit Brumbál, ale nemělo to moc velký účinek. Ona sama si nehodlala připustit, že nemohla udělat více.  

Vydali se s ředitelem zpět do školy a než zmizeli uvnitř hradu byli sledováni znepokojeným pohledem černých očí.