Silnější než magie ( SNARRY)

59.

Poslední dny byly pro Severuse úplně jiné, než jaké kdy zažil. Snažil se stále být stejný profesor lektvarů, kterého všichni znali, ale nedařilo se mu to tak, jak by si přál. Rozhodně ne, když se v okolí pohyboval Potter. Kdykoliv se ten kluk objevil, Severus měl dojem, že ztrácí schopnost sarkastických poznámek.

Uvědomoval si, že vše, čemu doposud věřil a co znal, bylo pryč. Poznal, že jeho schopnosti nejsou nijak výjimečné a snad by se daly považovat za nedostatečné. Zjistil, že chladná logika a odstup nevedou pouze k úspěchu a taky uvěřil Loddové. Grangerová, Potterová nebo Loddová, bylo jedno jak ji nazýval, ale věřil každému jejímu slovu. Ta žena mu vyvrátila všechno, čím se vždy řídil a on věřil, že to tak má být. Byl zmatený, ale taky se cítil…volnější. Vždy, když se zachoval jinak, než bylo jeho zvykem, se za to sám peskoval, jenomže od rozhovoru s Loddovou si uvědomoval, jak velká chyba to byla. Měla pravdu, tady nemusel skrývat svoji lidskost, ale měl vůbec nějakou?

Loddová…

Snažil se nevšímat si změn, které se s ní děly, ale nemohl to déle přehlížet. Vypadala jako duch, vyhýbala se pohledům na studenty i učitele a postrádala svou obvyklou drzost. A Severus rozhodně věděl, co to mělo na svědomí. Grindelwaldova iluze. Ta paličatá ženská trpěla jejími účinky, protože si odmítla vzít lektvar. Byl rozhodnut si s ní promluvit, takto to dál nešlo.

Na schodech vedoucích na astronomickou věž zahlédl pohyb a ušklíbl se. Nějaký student nebyl v posteli a Severus ho bude muset potrestat. Už dlouho nikoho neposlal k Filchovi. Jen se modlil, aby to nebyl Potter.

Když stoupal k věži, uvažoval, který blázen se vydal ven v tomhle počasí. Foukal studený vítr a déšť neúprosně bubnoval do oken. Rozhodně ideální počasí na pozorování noční oblohy.

Poznal ji okamžitě. Stála opřená o zábradlí, aniž by použila deštníkové kouzlo a pozorovala zamračené nebe. Když ji sledoval, uvědomil si, že pociťuje lítost, známku lidskosti. Ušklíbl se nad vlastními myšlenkami, zamumlal kouzelnou formuli a vyšel na déšť.

„Opravdu krásná noc. Úplně vybízí k procházce bez deštníku,“ pronesl jízlivě a stanul vedle Loddové. Ani na něj nepohlédla a dál zírala někam do tmy. Severus protočil oči a namířil na ni hůlku.

„Ne,“ ozvala se náhle. „Kdybych chtěla, vyčaruji si deštník sama, tak neschopná nejsem.“

„Je chladno a déšť zesiluje. Nehodlám vás zastupovat, pokud onemocníte kvůli své vlastní hlouposti.“

Konečně se na něj podívala, ale téměř okamžitě zrak odvrátila. „Nemusíte mít obavy, byla jsem vystavena horším podmínkám a nikdy jsem neonemocněla.“

„Co jste viděla?“

„Nerozumím, pane Snape.“

„Grindelwaldova iluze na vás působí více, než jste se mi snažila namluvit. Vyhýbáte se pohledům na některé lidi a teď jste tak rychle odvrátila zrak, že bych musel být slepý i hloupý, kdybych si toho nevšiml. Tak co jste při tom pohledu viděla?“ zeptal se Snape znovu a Herm se uchechtla.

„Nebezpečí odhalení ti bude hrozit jen od dvou lidí – od tebe samotné a od Snapea. Vždycky byl nesmírně chytrý a všímavý, bude těžké ho obelstít. Tohle upozornění jsem dostala a musím uznat, že bylo na místě. Není jednoduché s vámi vycházet a je téměř nereálné vás obelhat, pane profesore. Ano, Grindelwaldova iluze na mě má větší vliv, než jsem očekávala,“ pronesla klidně Loddová. „Nic se nezmění tím, když vám řeknu, co vidím. Ta vidina nezmizí a vám to nijak nepomůže.“

„Přesto to chci vědět,“ trval na svém Snape.

„Je to budoucnost, která ovšem nenastane. Není správné o ní mluvit.“

„Loddová, není správné měnit budoucnost, přesto jste se právě proto vrátila. Vím, že jsem zemřel a nejen já, tak proč se tak bráníte odpovědi?“ protestoval Severus nevrle. Netušil, odkud pramenila jeho touha po odpovědi, ale chtěl ji od Loddové získat za každou cenu.

„Protože nevím, co mě děsí víc - jestli pohled na vás v tratolišti krve, na krev stříkající z vaší rány nebo na Harryho zoufalou snahu vás zachránit, přestože jste se k němu do poslední chvíle choval jako parchant!“ otočila se na něj naštvaně a pokračovala: „V ten okamžik jste pro nás byl jen Brumbálův vrah a Voldemortův věrný smrtijed a přesto Harry nezaváhal a snažil se zastavit krvácení a zachránit váš život! To je to, co vidím při pohledu na vás a co mě celé roky provázelo v nočních můrách!“ 
Chystala se odejít, ale Severus ji chytil za předloktí a zadržel ji.

„Co je?!“ vyštěkla na něj rozhořčeně. „Chcete slyšet pokračování? Nebo vás snad zajímá, proč jste zabil Brumbála? Co dalšího po mě chcete?“

To všechno vědět chtěl, ale ne takhle. Možná stále nechápal pojem lidskost, ale chápal, jak se cítila. Viděl tu bolest s jakou mluvila.

„Vezměte si ten lektvar,“ pronesl klidně, přestože se tak vůbec necítil a Herm ztuhla.

„Nemůžu si ho vzít,“ odpověděla o poznání klidněji a pokusila se o úsměv. „Mám pouze dvě dávky, nemohu s nimi plýtvat.“

„Jsem lektvarista a ne obyčejný, mohu uvařit další,“ oponoval Snape stále svírající Herminu paži.

„O tom nepochybuji, kolego. Problém je zásadní ingredience. Zatím se nepodařilo vymyslet způsob, jak lektvar uvařit bez použití Grindelwaldovy genetické stopy. Myslím, že rozumíte tomu, že těžko mohu nakráčet do Grindelwaldova vězení jako madam Loddová, když jsem se údajně uchýlila do ústraní,“ vysvětlila profesorovi. Jak moc rozdílný byl tenhle muž od arogantního profesora, kterého ona znala!

„Musí existovat nějaký způsob! To takhle budete žít do konce života?“

„To bych nevydržela ani já, pane Snape. Snažím se příznaky potlačovat Bezesným spánkem, ovšem ten, jak oba víme, je návykový, takže ho nemohu užívat pravidelně a samozřejmě ne během dne. Musím vydržet jen do doby, kdy zemře Sergej. Pak bude kletba zrušena. Leda by můj život skončil dřív než ten jeho a to bych byla velmi nerada,“ ušklíbla se a sklouzla pohledem na paži, kterou Snape pořád nepouštěl.

„Jdeme!“ zavelel Severus a táhl ji ze schodů.

„Kam?“ otázala se zmateně Loddová.

„Když jsem vás poprvé potkal, velice jste mi připomínala Pottera, nyní už tomu rozumím. Za roky po jeho boku jste od něj pochytila nejen drzé chování, ale i hloupé otázky, paní Potterová,“ podotkl Snape posměšně.

„Myslím, že je to lepší než být nesnesitelná šprtka, nemyslíte?“

Severus konečně pustil její ruku. Doufal, že ho bude následovat dobrovolně a naštěstí tomu tak bylo.

„To se vás muselo velmi dotknout, když si to i po tolika letech pamatujete, nicméně celý život není jen o tom, co se nabiflujtete z učebnice. Míříme do mé pracovny, abychom vyřešili váš problém.“

Možná by tam došli a nejspíše by strávili zbytek noci hledáním vhodného lektvaru, kdyby se před nimi neobjevil jeden z Herminých patronů. Dvanácterák, ten, který měl na starosti hlídku u Weasleyho.