Silnější než magie ( SNARRY)

74.

Nenáviděl, když mu někdo říkal, že něco musí dělat. Musíš… Vždycky mu to připomínalo rozkazy, které mu celý život dávali Dursleyovy, ale tentokrát to bylo jiné.

„Harry, poslouchej mě. Od teď se musíš chovat tak, jako kdyby ti Voldemort neustále dýchal na záda. Musíš přemýšlet a jednat jako dospělý a rozumný muž, který v budoucnu dokázal Voldemorta sprovodit ze světa. Už tě nemůžu déle nechat jednat jako dítě, které se uraženě schovává za máminu sukni. Nevím, kdy budu schopna znovu stát po tvém boku a ty se musíš naučit věřit i jiným lidem. Vyhledej Severuse, překonej se a řekni mu všechno, co víš. A musíš ho poslouchat. On je bezpodmínečně na tvé straně.“

V tom krátkém proslovu, který v jeho mysli měla bylo tolik musíš až se mu z toho zvedal žaludek. Jenomže její slábnoucí hlas oživil vzpomínky na všechny ty hrůzy, které ve snech viděl a kterým musel zabránit. Teď už věděl, že to nebyla záhadná paní Loddová, ale Hermiona. Hermiona, kterou v budoucnu musel téměř mrtvou vynést ze žaláře. A když tahle Hermiona řekla musíš, bylo to něco zcela jiného, než když to řekli jiní. Pro něj to znamenalo, že se jednalo o jedinou možnost, jak budoucnost změnit.

Stálo ho hodně úsilí, aby nezačal jančit a choval se racionálně, ale neměl na výběr. Jeho chování opravdu muselo odpovídat tomu, že má být zkázou Voldemorta. Viděl, jak byli Snape i Draco překvapeni a nejen oni. Velká část spolužáků i profesorů se na něj dívala, jako kdyby upadl na hlavu. Ale on věděl, že si nemůže dovolit Hermionu zklamat. Přesto…

Bylo dávno po večerce, když si přes sebe přehodil neviditelný plášť a vykradl se z nebelvírské věže na ošetřovnu. Herm ležela na poslední posteli a Harryho píchlo u srdce, když viděl, jak bledá byla. Konečně všechno pochopil. Hermiona se nějakým způsobem vrátila z budoucnosti, aby byla jeho oporou v bojích, které ho čekaly. Proto byla tolik zaujatá proti Ronovi a proto toho tolik věděla. Sama to všechno zažila.

„Předpokládal jsem, že ji přijdete tajně navštívit.“

Harrymu poskočilo srdce, když ten hlas slyšel. Snape byl jednou z obětí a Harry stále nevěděl, proč ho jeho smrt tak zasáhla. Nevěděl ani proč se v jeho přítomnosti cítil tak divně, ale měl na paměti všechna ta musíš, která mu Hermiona řekla.

„Mám školní trest?“ zeptal se klidně, přestože někde uvnitř věděl, že to byla zbytečná otázka. Cítil, že mu profesor žádný trest nehodlal udělit.

„Ne, tentokrát ne. Ale na oplátku byste mi mohl vysvětlit, jak je možné, že vás její nynější vzhled nijak nepřekvapil,“ pronesl tiše Snape a posadil se na druhou stranu postele.
Harry si znovu prohlédl bledou ženu a pousmál se. Doposud jí bezpodmínečně věřil a pokud chtěla, aby Snapeovi všechno řekl, nejspíše by to měl udělat.

„Nejsem překvapený, protože to všechno vysvětluje. O prázdninách jsem náhle začal mít noční můry. Tyhle byly jiné než to, co se mi zdává obvykle. Viděl jsem zemřít Brumbála, vás i spoustu dalších lidí. Viděl jsem Hermionu na pokraji smrti v nějakém žaláři a Rona, který se k nám otočil zády. Zároveň s tím jsem se stal mocnější. Dokážu kouzlit pouhou myšlenkou a nepotřebuju ani příslušnou formuli. Z těch snů jsem zjistil, že se jedná o vzpomínky na budoucnost a že jsem sám sobě poslal tuhle moc, abych tomu všemu zabránil. A pak, při napadení mozkomory, se objevila Herm. Nevěděl jsem, kdo je ani odkud přišla, ale od první vteřiny jsem ji věřil. Přišla mi známá i když jsem ji teprve potkal. Věděla o mé moci a věděla i o děsivé budoucnosti. Tušil jsem, že má s budoucností něco společného. Slíbila, že jednou mi všechno řekne a já jí zase věřil a neptal se dál. Když jsem viděl její pravou tvář, pochopil jsem, proč jsem jí věřil a proč toho tolik věděla. Sama všechny ty hrůzy zažila. Viděl jsem a cítil jen těch třináct vzpomínek a neumím si představit, co zažila za celých dvacet pět let. Nejsem hloupý, pane profesore, leží tady, protože se mě snažila neustále chránit sama a bez pomoci. Pořád na mě tlačila, abych se v nitrobraně více snažil a pak najednou všechny ty zvláštní záblesky, které se začaly objevovat, ustaly. Mě bylo lépe, ale ona vypadala stále hůř, jenomže se mnou o tom vůbec nechtěla mluvit. Vlastně jsem ji sem dostal.“