Boss

2 (Boss)

Vešel jsem dovnitř a zahlédl jsem 'Toho mladšího'. Překvapeně se na mě podíval. Jeho výraz mi napovídal, že moc nechce abych tu byl, ale to teď řešit nebudu.

"Co tu chceš?" Zavrčel a podíval se mi do očí.

"Ty tomu tady velíš, že?"Ujistil jsem se. On jen němě přikývl a čekal co bude následovat. "Já... chtěl bych tu pracovat." Vykulil oči a zasmál se. Já jen stál a čekal až se uklidní. Když viděl moji kamennou tvář zvážněl.

"Počkat, tys to myslel vážně?" Přikývl jsem a koukl jsem se do těch krásně zelených očí. "Zbláznil ses? Ty bys sem ani neměl chodit natož tu pracovat." Otočil se a dál se mnou neztrácel čas. Ale já se rozhodně nevzdám.

"No tak. Zkoušel jsem už spoustu míst, ale jakmile se hovor stočil k mé orientaci všechno se zhroutilo." Měl jsem slzy na krajíčku."Prosím. Udělám cokoliv." Špitl jsem a z očí se mi začaly valit potůčky slz. Otočil se na mě.

"Fajn" Hlesl a mně se rozzářily oči.

"Děkuju" Vykřikl jsem jako malá holka. Měl jsem chuť ho obejmout, ale udržel jsem se. Asi by nebylo nejvhodnější naštvat si ho hned na začátku.

"Ale mám podmínky. Nesmíš pít a nesmíš si od těch opilců nechat nic líbit." Řekl přísně a zahleděl se mi do očí.

"Slibuju" Usmál jsem se na něj. "Díky." Šeptnl jsem. On se jen otočil a odešel směrem ke dveřím vedoucím neznámo kam.

"Tak zítra v poledne!" Zakřičel ještě a zavřel za sebou. Byl jsem úplně mimo. Mám práci! S úsměvem na tváři jsem opustil mé nové pracoviště a namířil jsem si to domů. Prošel jsem pár temných uliček a došel ke známým dveřím. Odemkl jsem a vešel dovnitř. Páni cítím se zvláštně a nejsem si jistý jestli to je jen z nové práce nebo i z nového šéfa. Byl tak sebejistý a pohledný, ale taky se choval chladně a odměřeně. Nebyl jsem si jistý co si mám myslet. Plácl jsem sebou na postel a přemýšlel jsem. Potom jsem si vzal notebook a procházel jsem příspěvky na facebooku a twitteru. Tím jsem zabil celé odpoledne. Pak jsem šel spát. Kupodivu se mi zdálo o mém novém šéfovi. Líbal mě. Probral jsem se a vylekaně jsem si protřel oči. Vždyť ho znám dva dny... Koukl jsem se na mobil a zjistil sem, že je půl desáté. Vyskočil jsem z postele. Udělal jsem si ranní hygienu, oblékl jsem se a šel jsem snídat. Po snídani jsem umyl nádobí a koukl se na hodiny které vysely na stěně. Ukazovaly, že je půl dvanácté- neboli čas vyrazit na cestu do práce. Neuvěřitelně jsem se těšil. Došel jsem k baru a otevřel jsem dveře. Vešel jsem a zaklepal jsem na dveře ve kterých posledně zmizel můj šéf. Předpokládám, že to je jeho kancelář nebo tak něco.

"Dobrý den" Pozdravil jsem když se otevřely dveře.

"Ahoj prcku" Vyšel ze dveří a naznačil abych ho následoval. Ukázal mi jak to tam chodí. "Jak se vlastně jmenuješ?" Zeptal se během výkadu.

"Lucas"Odpověděl jsem a on jen pokývl hlavou. "Vy?" Odvážil jsem se zeptat.

"Joey Collins. Ale pro tebe pan Collins." Řekl přísně. "A tady je tvůj první zákazník." Řekl když do baru vešel Jack. Jack Spočinul pohledem na mě a zarazil se.

"Co tu dělá?" Zeptal se pana Collinse. A pohledem těkal ne mě a zas zpět na Joeyho.

"Bude tu pracovat." Odpověděl klidně a podíval se na mě. Bylo vtipné, jak musel sklonit hlavu. Usmál jsem se.

"Chci ti ještě poděkovat jak jsi mě sem vzal." Řekl jsem tiše. A podíval jsem se Jackovi do očí.

"To je v pohodě prcku." Řekl s úsměvem. Nesnáším když mi tak někdo říká. Usmál jsem se na něj.

"Tak zpátky do práce, pískle" Zavelel přísně pan Collins a já jsem si stoupl za bar. "O nic se nepokoušej a na ten chlast ani nemysli. Nebo budeš bez práce." Přikývl jsem a on si mě přeměřil nedůvěřivým pohledem. Vážně se divím, že mě tu nechá nalévat alkohol, ale jsem za to rád. Joey... vlastně pan Collins odešel a já se soustředil na svou práci. Šéf mi vybral takovou dobu kdy se v baru nepilo moc tvrdého alkoholu za což jsem mu byl vděčný. V 9 večer mě přišel vystřídat Fred. Pan Collins mu asi neřekl, že jsem tak mladý, protože Fred mě vyhodil od baru se slovy, že tam nemám co dělat a ještě si pro sebe zamumlal něco jako, že ta nová výpomoc je pěkně neschopná. Když jsem mu vysvětlil, že ta nová výpomoc jsem já tak se mi doslova vysmál do obličeje. Naštvaně jsem odešel. Došel jsem domů a zjistil jsem, že mi volal táta. Vážně? Tak to už se dlouho nestalo. Zavolal jsem mu zpět a čekal jsem..

"Haló?" Ohlásil se jako by nevěděl kdo mu volá.

"Ahoj tati. Chtěl si něco?" Ohlásil jsem se. Snažil jsem se neznít moc teple, ale moc mi to nešlo.

"Ahoj Luku, jak se ti daří?"

"Vlastně celkem dobře." Řekl jsem popravdě a chvíli bylo ticho.

"Já jsem ti chtěl říct, že jestli chceš, můžeš se vrátit domů." Zarazil jsem se. Počkat co? To si snad dělá legraci.

"To nemyslíš vážně. Po tom co jsi mi řekl, že jsem nemocný a ,že bych se měl jít léčit? Co teď čekáš? Že se ti vrhnu kolem krku?" Zakřičel jsem do telefonu.

"To znamená, že nechceš?" Já se z něj snad zblázním.

"Jasně, že nechci! Vede se mi skvěle. Mám práci a přítele. Nerad bych abys mi ta zkazil." Položil jsem to. Dobře lhal jsem, ale táta si to zasloužil. Lehl jsem si na postel a zavřel jsem oči. Znovu mi zazvonil mobil. Táta.

"Co chceš?" Zavrčel jsem.

"Mohl bych tě alespoň vidět?" zeptal se tiše. Co mu na tohle mám říct? Je to můj táta.

"Jo" Hlesl jsem.

"Tak zítra v restauraci Na rohu a přiveď i toho přítele. Chtěl bych ho poznat." A jsem v kelu. Nemám přítele co si jen počnu?