Boss

6 (Boss)

O pár týdnů později.

Lucas

Majitel bytu ve které jsem bydlel mě vyhodil. Co teď mám sakra dělat? Jsem patnáctiletý dítě bez domova. Možná bych mohl za Joeym. Ne, to je hloupost vyhodil by mě proto, že má přítele nebo proto, že mě prostě nechce. Se slzami v očích jsem kráčel setmělou ulicí, hlavou se mi honil milion myšlenek, ale ani jedna nebyla důležitá. Všechny byli zaměřené na Joeyho. Proč jsem se prostě nemohl zamilovat do někoho jiného, nebo radši vůbec do nikoho... Vešel jsem do parku. Našel jsem tiché místo a schoulil jsem se pod strom. Nevím jak dlouho jsem tam ležel, ale pár dní to určitě bylo.

Joey

Opět jsem šel do práce, ale rozhodl jsem se vzít to přes park. Rozhlížel jsem se kolem a prohlížel jsem si uklidňující přírodu. Dělal jsem to tak už týden. Najednou jsem si mezi stromy něčeho všiml. Něčeho co mi vyrazilo dech a vehnalo slzy do očí. Ležel tam Lucas. Byl stočený do klubíčka v bundě, kterou jsem už považoval za ztracenou a vedle něj ležela sportovní taška s věcmi. Byl hrozně hubený a třásl se zimou. Přistoupil jsem k němu a opatrně jsem ho zvedl. Jeho tašku jsem si hodil přes rameno a nesl jsem ho ke mě domů. Ani se nepohnul, ale dýchal. Odemkl jsem dům a vešel jsem s ním v náručí do ložnice. Opatrně jsem ho položil na postel a zachumlal jsem ho do všech peřin a dek co jsem našel. Šel jsem mu do kuchyně udělat čaj a přinést něco k jídlu. Vrátil jsem se k němu a on pořád ležel tak jak jsem ho nechal. Měl jsem o něj strach a zároveň jsem měl zlost sám na sebe. Kdybych mu neřekl, že k němu nic necítím- nedal by výpověď- a nevykopli by ho z domu. Jak jedna lež dokáže zničit život. Plakal jsem.

"Lucasi prosím prober se." Ukápla mi slza "Prosíím" Položil jsem si hlavu na jeho studenou hruď. Jediné co mě tak trochu uklidňovalo byly jeho plynulé nádechy. Zvedl jsem se a otevřel jsem jeho tašku. Vzal jsem všechno špinavé oblečení a dal jsem ho vyprat.Vrátil jsem se k němu a tiše jsem na něj mluvil.

"Ty jsi moje bláznivý pískle, co? Proč jsi nešel za mnou? Mohlo se ti něco stát mohl jsi umřít..." Při téhle větě se mi zlomil hlas. "Pomohl bych ti. Vždyť to víš." Zavřel jsem oči abych zabránil slzám deroucím se z mých očí.

"Myslel jsem, že ti na mě nezáleží." Ozval se tichý chraplavý hlas. Otevřel jsem oči a objal jsem ho. Jsem tak rád, že je v pořádku, že konečně vidím jeho oči a slyším jeho hlas.

"To víš, že záleží ty troubo. Tohle už mi nikdy nedělej." Plakal jsem mu na hrudi.

"Joey? Nevím co dál..." Špil a taky se rozbrečel.

"Neboj postarám se o tebe." Řekl jsem mu tiše a podal jsem mu hrnek s čajem. Vděčně ho přijal a napil se. Znovu si lehl. "Klidně spi. Kdyby si něco potřeboval zavolej mě." Nabídl jsem mu a zvedl jsem se z postele.

"Joey? Nebude tvému přítelovi vadit, že tu jsem?" Zeptal se tiše a já zrudl až na zadku. Musím mu dál lhát? Popravdě nechci to dělat, ale nemám na výběr musím ho chránit.

"Nebude. Nebydlíme spolu a navíc je teď na pracovní cestě." Snažil jsem se znít přesvědčivě. Přikývl a já odešel. Vzal jsem jeho prádlo které už bylo suché a naskládal jsem ho do prázdné skříně. Uvědomil jsem si, že ho sem tak trošku stěhuji. Nemůže říct ne a ani kdyby chtěl tak ho nenechám odejít. Na to ho mám až moc rád. Vrátil jsem se k němu. Plakal.

"Co se děje prcku?" Optal jsem se starostlivě a otřel jsem mu slzy.

"Nic." Neumí moc dobře lhát. "Jen asi půjdu, nerad bych ti tu byl na obtíž. A navíc mě drásá už jen pohled na tebe. Jsi hned vedle mě, ale přitom jsi tak daleko." Začal se zvedat. Okamžitě jsem ho shodil zpět na postel a zapřel jsem se od něj.

"Ani náhodou broučku. Zůstáváš tady, stejně nemáš kam jít..." Pane bože! Vážně jsem mu právě řekl broučku? Chvíli jsem u něj jen tak seděl a pozoroval jsem ho. Začalo se stmívat. "Tak dobrou, prcku." Usmál jsem se na něj a zamířil jsem ke dveřím. On jen zamával. Šel jsem do obýváku a lehl jsem si na pohovku. Hned jsem usl.

Uprostřed noci mě probudil křik. Rozběhl jsem se za Lucasem. Doufám, že mu nic není.

"Co se stalo?" Zeptal jsem se jakmile jsem doběhl do ložnice.

"Nic promiň to byl jen zlý sen.." Omluvil se provinile.

"Aha" Chystal jsem se odejít.

"Joey? Nemohl bys tu se mnou zůstat? Bojím se." Špitl a ani se na mě nepodíval. S úsměvem jsem si lehl k němu. Nečekal, že to udělám ale asi mu to nevadilo. Přitulil se ke mě a položil si hlavu na moji hruď.

Ráno jsem ležel stejně jako večer. Lucas se už probral. Zvedl hlavu z mého těla a položil ji na polštář.

"Promiň." Šeptl. "Vím, že si zadaný." Nemůžu dál. Nechci pokračoval ve lži která ho málem stála život. Musím mu to říct.

"Nejsem..." Hlesl jsem a on se na mě nechápavě podíval. "Pravda je, že jsem ti lhal. Vtom, že jsem zadaný a taky v tom, že k tobě nic necítím. Po pravdě jsi mě okouzlil hned jak tě Jack přinesl do baru. Nemůžu na tebe přestat myslet. Miluju tě, ale nemůžeme spolu být. Lidé by to nepochopili jsi na mě moc mladý a navíc jsme gayové. Měli bychom to hrozně těžké." Ukápla mi slza, ale byl jsem rád, že jsem to řekl.

"Jak jsi mohl?" Zašeptal nevěřícně Lucas. "Trápil jsem se, odešel jsem z práce, nemám byt a málem jsem umřel. A to vše tvojí vinou a ty si ještě troufáš nazývat to láska? Možná kdybys mi to řekl rovnou nic z toho by je nestalo!" Teď už vážně křičel jak jen mu to uplakaný hlas dovolil.

"Uklidni se." Pošeptal jsem.

"To si snad děláš prdel? Já se mám uklidnit? Tady pan 'MyslímJenomNaSebe' si přeje abych se uklidnil. Ani nevíš jak mi bylo. Chtěl jsem umřít a málem jsem se vážně zabil a to jenom kvůli tomu, že si mi nebyl schopný říct pravdu. Jsi vážně kretén Josephe!" Zvedl se a odešel ven. Byl jen v tričku a v boxerkách, nemohl tam takhle zůstat. Vyběhl jsem za ním a cestou jsem přemýšlel nad tím co řekl. Měl pravdu.

"Lucasi stůj!" Chytl jsem ho za ruku a otočil jsem ho směrem ke mně. "Máš pravdu byl jsem sebestřednej sobeckej idiot. Chtěl jsem abys na mě zapomenul, ale já nedokázal zapomenout na tebe, tak jsem tě odehnal nejhorším možným způsobem. Je mi to hrozně moc líto, vážně... Chápu když mi nebudeš chtít odpustit, ale nedovolím aby se ti něco stalo takže jdeme ke mě." Za ruku jsem ho táhl zpět do tepla mého domu. Nebránil se...moc. Vzal jsem ho do náruče a položil jsem ho na postel. Šel jsem do kuchyně připravit mu něco k jídlu. Asi byl v tom parku dýl, protože je hrozně hubený. Uvařil jsem mu svíčkovou s knedlíkem a donesl jsem mu to.

"Najez se! " Zavelel jsem.

"Hmm" Zabručel a uraženě se pustil do jídla.

"Nezlob se na mě prosím." Pošeptal jsem. On se na mě ani nepodíval jen zavrtěl hlavou.

"To se snadno říká. Ale já nevím jestli ti můžu věřit." Tohle mě bolelo, ale zasloužil jsem si to.

"Máš pravdu, choval jsem se jako totální ko**t. Máš právo být naštvaný." Smutně jsem odešel.

Lucas

Nevím co dál. Miluju ho, ale on ke mě není upřímný. Mám strach, že mi bude lhát i dál.

"Luku?" Vytrhl mě z přemýšlení jeho hlas.

"Hmm?" Mrzutě jsem zabručel.

"Jen ti chci říct, že mě to mrzí." Z očí se mu valily slzy. "Miluji tě. A je mi jedno co si kdo myslí. Nezáleží na ostatních, ale na nás. Věk je jen číslo." (a vězení jen místnost XD) Odešel. Bylo mi ho líto vypadal, že to myslí upřímně. Teď už to nebyl ten velkej šéf a mě to trochu štvalo. Ta jeho drsná maska byla svým způsobem strašně sexy. Chtěl jsem ho pro sebe. Odpustil jsem mu...