Boss

15 (Boss)

Joey

Přišel jsem domů. Lukýsek už spal v posteli jako koťátko. Byl tak rozkošný. Počkat! Večeřel? Určitě ne, znám ho. A rozhodně to tak nenechám. Opatrně jsem s ním zatřásl. Otevřel oči a nechápavě se na mě podíval.

"Vstávej!" Přikázal jsem mu možná trochu moc přísně. Posadil se na kraj postele a promnul si ospalá očka.

"Co se děje?" Zeptal se nechápavě.

"Jdeme se najíst." Luk se na mě nechápavě podíval. "No tak Luku já vím, že ses nenajedl. Musíš jíst."

"Fajn." Zamručel ospale a šel se mnou do kuchyně. Dali jsme si každý půlku pizzy, kterou jsem koupil cestou domů. Luk dokonce nic nenamítal. Tak se mi to líbí. Usmál jsem se na něj. Vypadal tak unaveně.

"Tak vidíš. A bolelo to?" Povzbudivě jsem se na něj podíval.

"Ne." Zamumlal. "Můžu už jít spát, nebo ještě něco potřebuješ?"

"Jen běž. Za chvíli přijdu." Oznámil jsem mu, ale byl jsem si jistý, že až přijdu tak už bude spát. Šel jsem do koupelny. Svlékl jsem se a napustil jsem si vanu. Opatrně jsem se do ní ponožil a nechal myšlenky plynout. Po půl hodině jsem si řek, že už bych měl vylézt. Osušil jsem své tělo a oblékl jsem si boxerky. Lehl jsem si k Lukovi, který už, jak jsem čekal spal, a také jsem usnul.

Dalších týden probíhalo vesměs stejně. Luk chodil do školy a já do práce. Vídali jsme se jen ráno, večer a o víkendech. O to víc jsme se jeden na druhého těšili. V našem vztahu se nic nezměnilo. Pořád to byl takový ten jemný, hravý a láskyplný vztah. Tak mi to na sto procent vyhovuje. Jeden na druhého s ničím nespěcháme, i když já občas musím potlačovat touhu po něm skočit. A Luk už konečně normálně jí. Dnešní den začíná stejně jako ostatní. Zdá se to jako další klidný, veselý a možná trochu nudný den. Kéž by to tak zůstalo. Ale jak jsem řekl, začalo to celkem normálně. Luk odešel do školy a já do práce. Vyřizoval jsem pár věcí ohledně financí klubu. Plánujeme rekonstrukci, protože se nám vážně daří. Vyřídil jsem pár telefonátů. Najal jsem i designéra. Chci aby klub vypadal útulně a moderně zároveň. Pak jsem si chvíli povídal s Fredem, který pracoval o všedních dnech. Chci aby se podílel na rekonstrukci. Má vážně dobrý vkus. V deset jsem odešel, protože tam už bylo moc opilých chlapů a navíc už jsem chtěl domů za Lukem. Nasedl jsem do auta a odjel jsem. Zaparkoval jsem před domem a odemkl jsem. Vešel jsem dovnitř. Tiše jsem šel do ložnice s domněním, že Luk už spí, ale on tak nebyl. Kde sakra je? Zkusil jsem mu zavolat. Nebral to. Šel jsem k Lauře a zepal jsem se jí jestli neví kde by mohl být. Řekla, že ho naposled viděla ve škole. Fajn teď už vážně začínám panikařit. Tohle je zlý sen. Doufám, že se každou chvíli probudím vedle spícího Lucase. Zavolal jsem všem lidem, kteří měli s Lukem jakýkoliv kontakt, ale nikdo o něm nic nevěděl. Nechal jsem mu asi tisíc zpráv. Doma jsem si lehl do postele a začal jsem brečet jako malá holka. Lucasi, kde tě mám? Nespal jsem. Celou noc jsem probrečel a volal Lukovi.

 Když se začalo rozednívat vydal jsem se prohledat město. Mohl třeba usnout na lavičce nebo tak něco ne? Vlastně ani nevím proč jsem tam chodil. Přes slzy jsem neviděl jsem ani na krok. Posadil jsem se na nejbližší lavičku a brečel jsem. Konečně najdu někoho koho nadevše miluju a nikdy o něj nechci přijít, někoho kdo mě dokáže rozesmát i utěšit, někoho kdo mě vždy podrží. A teď nemám tušení kde je. Co když už mě nemiluje a odešel ode mě? Ne, to by mi nechal alespoň vzkaz... Tohle se mu nepodobá. 

"Můžu si přisednout?" Ozval se vedle mě mužský hlas. Netušil jsem kdo to je, protože jsem přes slzy dokázal rozeznat jen siluetu. Přikývl jsem a on si sedl vedle mě. "Stalo se něco?" Zeptal se ten neznámý člověk.

"Z-zt-ztratil jsem os-osobu n-na které m-mi nejvíc zá-záleželo." Vysoukal jsem ze sebe a znovu jsem propukl v hysterický pláč.

"To znám. To bolí, ale čas vše zahojí a třeba se usmíříte.." Snažil se mě ten muž uklidnit.

"V-vy t-to ne-nechápete. On m-mě n-nenechal. O-on prostě z-zmizel a j-já ne-netuším kde je." Vykoktal jsem mezi vzlyky. Muž chvíli mlčel.

"Vy jste gay?" Přikývl jsem. "To je nechutné. Tohle město je plné buzen." Zvedl se a odešel.

"A taky homofobů!" Sebral jsem poslední sílu na doplnění jeho věty. Vrátil jsem se domů, stejně bych ho nikdy nenašel. Může být kdekoliv. Lehl jsem si na postel. Udivuje mě, že mi ještě nedošly slzy, nebo tak něco. Dalo by se říct, že brečím dva dny v kuse. Tak moc mi chybí. Jeho oči, jeho vlasy, jeho úsměv, jeho hlas, jeho smích, ON.

---

Táák.. Začíná to být vážné. Budu ráda za všechny votes. Prosím komentujte :) Chci znát váš názor, nemusí být pozitivní ;) 

A chci vám všem poděkovat za to, že to čtete. Moc si toho vážím. Nečekala jsem, že si to přečte 30 lidí :D teď je tu přes 300. Děkuju :)