Boss

5 (Boss)

"C-c-co?" Vykoktal jsem. I když jsem mu rozuměl celkem dobře.

"Miluju tě." Zopakoval klidně.

"Co ten tvůj příííítel?" Zeptal jsem se a lehce jsem se zapotácel.

"Žádný není" Hlesl. Vrhl jsem se na něj a políbil jsem ho. Neodtáhl mě. Dokonce mi polibky oplatil. Líbali jsme se asi dvě minuty. Odtáhl jsem se a nepřítomně jsem se na něj podíval. Měl jsem toho alkoholu dost a začínal jsem být unavený.

"Joey jsem unavený" Zašeptal jsem.

"Pojď" Dovedl mě do jeho kanceláře,položil mě na pohovku a přikryl mě dekou. Okamžitě jsem usl.

Probral jsem se naprosto zmatený. Kde to jsem? Co tu dělám? Co se dělo včera? Pak jsem poznal Joeyho kancelář.

"Joey?" Zavolal jsem a on během chvilky přišel. A sladce se na mě usmál. Vypadá tak roztomile.

"Ano?"

"Co se včera stalo?" Zeptal jsem se. "Bolí mě hlava."

"Ty si nic nepamatuješ?" Zeptal se trochu zklamaně. Zavrtěl jsem hlavou. "Trochu si se opil a praštil si do stolu a pak..." Zarazil se, vypadl,že přemýšlí co říct. "Jsi si tu lehl." Dokončil větu, ale já měl divný pocit, že to není vše. Pamatoval jsem si úryvky, ale měl jsem to v mlze. Doufám, že si vzpomenu.

"Tak já asi půjdu. Nechci otravovat." Řekl jsem a zvedal jsem se. Zatočila se mi hlava a spadl jsem přímo do Joeyho náručí. "Promiň" Postavil jsem se.

"Nechoď. Nemůžu tě pustit v tomhle stavu domů. Lehni si. Dojdu ti pro prášek." Odešel než jsem stačil něco namítnout. Lehl jsem si zpět na pohovku. Po chvíli se vrátil se sklenicí vody a práškem. Spolkl jsem ho a opřel jsem si hlavu o polštář. Joey si sedl naproti a koukal se na mě.

"Co se děje?" Zeptal jsem se. Nemohl jsem ten pohled vydržet.

"Nic já jen... to je fuk." Dnes se chová vážně divně. Jako by se včera stalo ještě něco o čem nevím. Začíná se mi vybavovat jak mě Jack donesl do baru. A jak se o mě Joey staral. Taky jak mě omylem praštil do hlavy. Nic víc jsem si nevybavoval. Bylo mi špatně. Chytl jsem se za hlavu.

"Proč jsi pil?" Vypadlo z Joeyho. Úplně jsem zapomněl, že tu pořád je.

"Kvůli tobě. Kvůli tomu, že nikdy nebudeme spolu. Kvůli tvému příteli, kterému tě tak závidím. Kvůli všemu." Řekl jsem úplně upřímně. Joey vypadal zaraženě, asi nečekal, že to řeknu takhle na rovinu, abych byl upřímnej  ((málokdo je línější :D))  ani já to nečekal. Podíval jsem se na něj se slzami v očích a hned jsem pohled odvrátil. "Asi si myslíš, že jsem jen dítě co si něco namlouvá, ale já k tobě vážně něco cítím. Toužím po tobě a nemůžu tě dostat z hlavy." Pořád jsem se na něj nekoukal. Plakal jsem.

"Víš, že to nejde. Mám přítele, a i kdybych ho neměl, nešlo by to." Řekl tak trochu smutně. Proč by měl být smutný on?

"Proč by to nešlo?" Lehce jsem zvýšil hlas. "Proč bychom nemohli být spolu?" Po tváři mi stékaly potůčky slz. Zase brečím jak malá holka.

"Protože k tobě nic necítím." Řekl chladně a koukl se mi do očí. Přes slzy jsem už skoro nic neviděl. Vyběhl jsem z jeho kanceláře a zamkl jsem se na záchodech. Potřeboval jsem být sám a vybrečet se, hned.

Joey

Jsem takovej idiot. Nemohl jsem si vymyslet nic horšího. Jasně: "nic k němu necítím".. to už jsem mu mohl rovnou vrazit kudlu do zad. Vím, že kdybych mu řekl pravdu o tom, proč spolu nemůžeme být nepochopil by to, ale říct mu tuhle obrovskou lež byla největší blbost co jsem mohl udělat. Navíc to cítím jako on, ale lidi jsou nechápavý. Stačí, že nás soudí, protože jsme gayové. Nechci aby nás soudili i za to že je mezi námi takový věkový rozdíl. On si asi myslí, že je to detail, ale sedm let není zrovna málo. Na druhou stranu nechci žít bez něj. On se mnou už asi nikdy nepromluví po tom co jsem mu řekl, ale asi to tak bude lepší, i když nevím jak to bez něj zvládnu.

Zapnul jsem na počítači záznam z kamer a viděl jsem ho, jak utíká na toalety. Mrzí mě, že mu takhle ubližuju. Nezaslouží si to. Zaslouží si někoho, kdo ho bude milovat, někoho kdo se o něj bude starat, někoho udělá vše co mu na očích uvidí. Kéž bych to byl já, ale to nejde i když bych si to tolik přál. Nemůžu na něj přestat myslet. Ten jeho výraz, když jsem to řekl. Je mi ho tak moc líto. Doufám, že neudělá nějakou pitomost.

Lucas

Po dvou hodinách brečení na záchodech jsem chtěl jít domů, ale bylo zamčeno. Super budu tu muset přespat! No alespoň mám jistotu, že tu není ON. Nevím co dělat, asi ho nezvládnu každý den potkávat. Rozhodl jsem se, že skončím. Budu si muset vydělávat jinak. Napsal jsem mu lísteček, že končím a přilepil jsem ho na display jeho počítače. Papírek byl lehce vlhký od mých slz. Lehl jsem si na pohovku a přikryl jsem se, ale pořád mi byla zima. Rozhlédl jsem se po pokoji a zjistil jsem, že si tu Joey nechal bundu. Byla černá péřová, ale pořád dost lehká. Nemám na výběr. Zachumlal jsem se do ní a přikryl jsem se dekou. Usnul jsem.

Probudilo mě cinknutí zvonku. Rychle jsem vběhl na záchod a čekal jsem až projde do jeho kanceláře. Když jsem slyšel zavření dveří, tiše jsem se vyplížil ven a utekl jsem. Nechtěl jsem ho potkat. Když jsem doběhl domů byl jsem na pokraji zhroucení. Běhání není moje silná stránka. Navíc jsem zjistil, že mám na sobě pořád jeho bundu. Alespoň na něj mám památku. Teď si ale musím najít práci. Prošel jsem pár inzerátů na netu, ale našel jsem jen jeden v našem městě a navíc v herně. Asi by nechtěli aby jim tam obsluhoval zákazníky patnáctiletej gay. Složil jsem hlavu do dlaní se slzami v očích. Proč jsem kurva tak naivní? Cítím se jak děcko co zjistilo, že ježíšek neexistuje. Jak jsem mohl věřit, že by ke mě Joey něco cítil? Vzpomněl jsem si na tátovu nabídku, ale hned jsem to zavrhl. Mám svoji hrdost. No nájem mám zatím ještě na týden zaplacený, tak snad si do té doby něco najdu.

Joey

Ráno jsem se vrátil do baru. Vešel jsem do mé kanceláře a chystal jsem se zapnout počítač, ale všiml jsem si poskládaného papírku na displayi. Rozbalil jsem ho a začal číst.

__________________________________________________________

Drahý Joey.. ehmm chci říct pane Collinsi. Tímto Vám chci oznámit, že dávám výpověď. Po našem nedávném rozhovoru bych se s Vámi už dále nezvládal vídat. Mrzí mě jak to skončilo...

Lucas

___________________________________________________________

Cítil jsem jak mě začaly pálit slzy v očích. Napsal to tak formálně, že bych nevěřil, že je mu jen patnáct. Zároveň mě překvapilo jak mě tento krátký odstavec ničil. To, že pracuje v mém podniku byla jediná záminka ho vídat. Byla to jediná věc která mě držela nad vodou, ale teď jsem se potopil jako Titanic. Co bez něj budu dělat? A co on? Vždyť potřeboval peníze. V pláči jsem o tom přemýšlel. Cítil jsem prázdno. Něco jako díru v srdci, která měla být zaplněna JEHO láskou. Měl bych si přestat stěžovat. Konec konců jsem to by já kdo mu lhal, já ranil jeho city a já jsem nám zkazil šanci na lásku. Mohl jsem mít vše po čem jsem kdy toužil- Jeho .... ale nemám nic. Brečel jsem. Musel jsem na chvíli sundat masku drsného šéfa.