Boss

26 (Boss)

Probudil mě budík, který mi poprvé nepřišel otravný, ale právě naopak. Byl jsme nadšený, že ho slyším a okamžitě jsem vyskočil z postele. Hodil jsem na sebe první oblečení, které mi přišlo pod ruku a běžel jsem do kuchyně.  Připravil jsem snídani pro sebe i pro ostatní a čekal jsem až přijdou. V hlavě se mi honily myšlenky na Joeyho. Byl jsem hrozně nervózní, protože nevím jak na tom Joey bude a nevím co mu Chris udělal. Z myšlenek mě vytrhly kroky, které patřily Davidovi.

"Dobré ráno. Udělal jsem snídani." Pozdravil jsem rychle a ukázal jsem na stůl.

"Dobré. Díky." Odpověděl, posadil se ke stolu a s chutí se pustil do jídla. Vypadal, jako by týden nejedl. To já neměl na jídlo ani pomyšlení. Pořád jsem vymýšlel scénáře o tom, jak by  to mohlo dopadnout a to mě znervózňovalo ještě víc. Po chvilce se k Davidovi přidal i Fred a Jack. Asi v půl deváté před domem zatroubilo auto. Vyšli jsme ven a viděli jsme velkou policejní dodávku a dvě menší osobní auta. Z jednoho z nich vystoupil docela mladý muž.

"Dobrý den. Já jsem seržant Sawyer. Pojďte za mnou." Řekl a nastoupil do auta. Já jsem se posadil do předu a kluci se naskládali na zadní sedadlo. Auto se s jemným cuknutím rozjelo.

"Takže proběhne to asi takhle." Začal pan Sawyer." Řekneme, že si s ním potřebujeme promluvit ohledně jeho firmy. Až nás pustí dovnitř necháme otevřeno a potom vejdete vy a budete hledat toho vašeho přítele. Když ho najdete okamžitě mi zavoláte. Moje číslo je: XXX XXX XXX (číslo :D). Uložte si to a až ho najdete, jestli ho najdete, zavolejte." Všichni jsme souhlasně přikývli a David si uložil jeho číslo. Ta cesta, která ve skutečnosti trvala jen pár minut, mi přišla nekonečná. Pořád jsem si nervózně podupával a modlil se ať to vyjde. Když jsme konečně dorazili, zastavili jsme přímo před  budovou, jen dodávka zůstala za rohem. Vešli jsme do nákupního centra a kolem předražených obchodů, které byly poloprázdné jsme prošli k výtahu. Zmáčkli jsme tlačítko a výtah sebou lehce škubl a rozjel se nahoru. Moje nervozita vystoupila na maximální úroveň a mísila se se strachem. Byl to nesnesitelný pocit. Výtah zastavil a policisté vystoupili. Dveře výtahu se zavřeli. Tlumeně jsem slyšel hlasy a když utichly zmáčkly jsme tlačítko a dveře se opět otevřely. Dveře byly vážně otevřené. Tiše jsme vešli a já se nejistě rozešel do místnosti, kde jsem byl vězněný já. Kluci mě následovali. Prošli jsme tou chodbou s okny a došli jsme do toho pokoje, kde byla zima. V zámku byl klíč. Odemkl jsem a pomalu jsem je otevřel. Nic. Jen prázdná místnost. Žádný člověk. Zklamaně jsem zakroucením hlavou naznačil, že tam není a vydali jsme se k druhému pokoji. Roztřesenou rukou jsem uchopil klíč a pomalu jsem odemkl. Chytl jsem kliku a otevřel jsem. V tu chvíli jako by mnou projel elektrický šok. Přísahám, že moje srdce vynechalo asi tři údery a potom začalo být jako splašené. Joey ležel na matraci přikrytý dekou, ze které mu vykukovala nahá záda. Na zádech měl několik krvavých škrábanců a modřin. Když jsem se probral z toho tranzu, který mi ten pohled způsobil, okamžitě jsem se k němu se slzami v očích rozešel. Spal a na tváři měl bolestný výraz. Klekl jsem si k němu a tiše jsem promluvil.

"Joey, to jsem já. Vstávej." Šeptal jsem a z očí se mi začaly kutálet slzy. Joey pomalu otevřel oči a zmateně se na mě podíval.

"Luku? N-ne... to ne... nesmíš tu být. Jdi pryč než tě najde." Mluvil tiše a chraplavě. Chytl jsem ho za ruku a naznačil jsem Davovi ať volá. Podíval jsem se Joeymu do očí.

"V pořádku. Je tu policie. Nemusíš mít strach. Už to bude dobré." Pokoušel jsem se ho uklidnit. Byl celý zmlácený. Měl natrhlé obočí a všude po těle měl modřiny. Pohled na jeho zmrzačené tělo mi rval srdce a bylo mi jasné, že to není jen od mlácení a to mě bolelo ještě víc. "Už ti neublíží neboj." Řekl jsem mu s pláčem a opatrně jsem si lehl za něj a objal jsem ho. Chtěl jsem zase cítit jeho vůni. Chytit ho a už ho nepustit. Cítil jsem jak se mu najednou napnuly všechny svaly a začal se třást. Zase jsem se posadil a podíval jsem se mu do očí. Byl v nich strach a já jsem si přál vědět proč. "Dokážeš se posadit?" Zeptal jsem se opatrně a Joey se na mě podíval jako by si až teď uvědomil, že tu jsem. Podařilo se mu dostat do sedu, ale na tváři se mu objevil bolestný úšklebek. Chytl jsem ho za ramena a znovu jsem ho položil. Dívali jsme si navzájem do očí a okolní svět jsme neřešili.

"Jsem tak rád, že tu jsi." Zašeptal tichoučce Joey a jeho slova mě zahřála u srdce.

"A já jsem rád, že jsme zas pohromadě. Už nikdy nic takového nedělej prosím. Myslel jsem, že se zhroutím, když mi to Dave řekl." Opět jsem ho chytl za ruku a propletl jsem naše prsty.

"Lehneš si ke mě?" Zeptal se nejistě. Nechtěl jsem se ho ptát, proč se předtím bál, tak jsem jeho přání mlčky splnil. Joey se ke mě přitulil a spokojeně (teda doufám) zabručel. Vím, že v takové chvíli bych na to asi myslet neměl, ale Joey vypadal jako kotě. Tmavé vlasy mu padaly do tváře a spokojeně oddychoval. Byl rozkošný. Měl jsem neskutečnou radost, že je zase u mě. Chci se o něj postarat. Chci aby byl v pořádku a můžu jen doufat, že zůstane stejný jako dřív...

---

Táák... to byla poslední kapitola. Jsem ráda, že jste to četli. Moc si toho vážím...

Dělám si srandu nebyla poslední :D Lekli jste se?

Konečně jste se dočkali co? Kdyby to někoho náhodou zajímalo, tak adapťák byl super. Myslím, že budeme fajn třída :DD Jak probíhal Váš první školní týden?