Boss

22 (Boss)

Lucas

To nemůže být pravda. Byli jsme spolu sotva dva dny a už je zase pryč. Navíc teď je to horší, protože netuším, jestli se vrátí, nebo jestli ho zachráníme než bude pozdě. Naskočila mi husí kůže. On mu ublíží. Vím to, nevím jak, ale vím to. Mám strach... Mám šílený strach. Něco mu udělá a to si neodpustím.

Zahlcen myšlenkami jsem si skoro ani nevšiml, že pořád brečím do Davidova ramene. Odtál jsem se a poprosil jsem kluky aby mě nechali samotného. Potřeboval jsem se v klidu vybrečet do polštáře. Joey si tu nechal mikinu. Vzal jsem si ji a oblékl se do ní. Byla mi trošku větší a voněla úplně jako on. Lehl jsem si v ní do postele a plakal jsem. Nevím jak dlouho, ale bylo mi to jedno. Můj Joey je pryč a navíc kvůli mně. Ohrozil sebe aby ochránil mě. Dal bych nevím co aby tu teď byl, objal mě a řekl, že je všechno v pořádku, ale on tu není.

Nemohl jsem spát. Hlavou se mi honily pořád myšlenky a vzpomínky na Joeyho. Převaloval jsem se v posteli a až po pár hodinách jsem usnul. Zdálo se mi o něm. O tom jak jsme spolu. Byl to krásný sen, ale v tuhle chvíli se zdál tak nereálný.

Joey

Nechci to dělat, ale nemám na výběr. Nedovolím aby se Luka třeba jen dotkl. Doufám, že odsud odjedou včas a zachrání se.

Konečně jsem došel k vysoké budově. Sevřel se mi žaludek. Nejistým krokem jsem vstoupil dovnitř. Prošel jsem obchodním centrem až k výtahu a nechal jsem se vyvést do nejvyššího patra. Ozvalo se cinknutí výtahu a já vyšel ke dveřím vedoucím do bytu mého nepřítele. Tiše jsem zaklepal a ustrašeně jsem čekal co se bude dít. Po chvilce čekání se dveře prudce otevřely a objevil se v nich Chris, kterému se při pohledu na mě na tváři objevil zlomyslný úšklebek.

"Páni, tak ty jsi ten poslední koho bych tu čekal. Co ě sem přivádí?" Zeptal se hraně milým hlasem a naznačil mi ať vstoupím.

"Jsem tu já, to znamená, že ostatní už necháš na pokoji, jasný?" Vyjel jsem na něj přísně. Zasmál se.

"A co když nechci?" Vyzývavě se na mě podíval.

"Řekl jsem, že ostatní necháš na pokoji!" Zvýšil jsem hlas a pak jsem ucítil ostrou bolest na levé tváři.

"Takhle se mnou mluvit nebudeš jasný?" Zařval a ještě mi dal pěstí do břicha. Sesunul jsem se k zami. "Jasný?" Zeptal se ještě jednou rázněji. Přikývl jsem a dál jsem jen ležel schoulený na zemi. Do očí se mi hrnuly slzy, ale myšlenka, že jsem zabránil tomu, aby se to stalo Lukovi mě držela nad vodou. Moje břicho neuvěřitelně bolelo, ale musel jsem to vydržet. Po nějaké době jsem asi usnul. Probudil jsem se ve velké ložnici a cítil jsem něčí ruce kolem pasu. Chvíli jsem tak nějak doufal, že jsem doma s Lukem, ale to byla blbost. Luk by mě nikdy neobjal ve spánku, protože ví, že se mi to nelíbí když se mě někdo bez mého svolení dotýká. Došlo mi, že to je Chris a snažil jsem se z jeho sevření vytrhnout, ale jediná jeho reakce byla, že zesílil stisk. Nemohl jsem nic udělat, skusil jsem se posadit, ale to už Chrise probudilo.

"Lehnout!" Zavelel, ale já ho neposlechl a dál jsem se snažil vytrhnou z jeho sevření. Tím jsem si vysloužil další facku. Chris odešel z ložnice, ale po chvilce se opět vrátil s...pouty? Sevřel se mi žaludek a při každém jeho kroku blíž ke mě jsem se od něj odsunul. Nakonec jsem skončil namáčknutý ke zdi. On mě jedním prudkým pohybem otočil a ruce mi spoutal za zády. Třásl jsem se strachy. Chris mě hodil na postel a lehl si ke mě. To už se mi do očí hrnuly slzy.

"Prosím ne..." Špitl jsem. Chris si lehl vedle mě a otočil mě k sobě zády. To už jsem se strachy nemohl ani pohnout. Bál jsem se toho co mělo přijít, a tiše jsem čekal na bolest. Nestalo se to. Chris si mě k sobě jen přitáhl a v pevném obětí usnul. Bylo to sice lepší než kdyby mě..., ale jeho doteky se mi neuvěřitelně hnusily. Ležel jsem tam zmlácený a spoutaný jako vězeň, nebo spíš jako jeho hračka. Radši jsem se nehýbal, abych ho nevzbudil a nenaštval. Prostě jsem tam ležel čekal jsem až se vzbudí. To se stalo až za několik hodin.

"Vstaň!" Poručil přísně a já si s povzdechne stoupl. Vzápětí mi do očí vlétly slzy. Moje břicho bolelo a to hodně. Poslušně jsem stál zatímco mi slzy stékaly po obličeji. "Copak? Bolí tě bříško?" Zeptal se Chris tím předstíraně milým hlasem ze kterého mi bylo špatně a dloubl mě do břicha. Zaskuhral jsem bolestí a Chris mi odhrnul tričko aby se mohl podívat. Při pohledu na temně fialovou modřinu na mém břiše se spokojeně usmál. Jak si sakra může tak užívat, že trpím? "Tak jdeme!" Přikázal a šli jsme skrz nějakou chodbu do malé místnosti s oknem, matrací, dekou a umyvadlem. Strčil mě dovnitř, odepnul mi pouta a odešel. Slyšel jsem cvaknutí zámku a pak vzdalující se kroky. Lehl jsem si na matraci a přikryl jsem se tenkou dekou. Co teď asi dělá Luk? Všechno mi ho připomíná. Při jakémkoliv Chrisově doteku mě napadlo o kolik příjemnější by to bylo kdyby to byl Luk. Při každém zranění které mi Chris způsobil jsem byl rád, že to nedělá Lukovi. Dokonce i ta deka voněla jako on...

---

Táák... doufám, že se vám tahle část líbila, protože já si s ní nejsem tak úplně jistá...
Jinak opět bych chtěla poděkovat za milé komentáře.

A ještě jedna věc- Překročili jsme 1000 čtení *Teď se máte radovat se mnou* :D
Děkuju :3