Boss

29 (Boss)

Lucas

Další týden probíhal úplně klidně. Joey se choval skoro jako normálně. Kromě toho, že ho všechno bolelo a nemohl se moc hýbat, to byl pořád ten roztomile panovačný Joey. Kvůli jeho neschopnosti jsem mu dělal otroka, ale neměl jsem s tím problém. Chtěl jsem mu pomoct. Jen mi celou dobu vrtalo hlavou, co mu asi ten zmetek udělal. Chci to vědět, protože by mě zajímalo, proč je poslední dobou tak zdrženlivý ohledně mazlení. Nejradši bych se k němu přitiskl a strávil tak celý den, ale on vždy chvilku odporuje a když ho přemluvím, všelijak se vrtí, takže to stejně moc dlouho nevydržím, protože to není pohodlné. Mrzí mě to. Už ho do toho nechci nutit. Chci aby to bylo jako dřív. Aby mě prostě položil na postel, lehl si ke mě a nechal mě se tulit... Chybí mi to. Musím se ho zeptat, co mu udělal. Zatím to neřekl ani doktorům, tak mi nezbývá nic než doufat, že mi věří, tak aby mi to řekl.

Vešel jsem do ložnice, kde Joey spokojeně pochrupoval a sedl jsem si k němu. Opatrně jsem ho chytl za ruku a koukal jsem se na něj. Po chvilce se probudil a podíval se na mě.

"Dobré ráno." Řekl jsem láskyplně. Joey si prohrábl vlasy a podíval se na mě.

"Ahoj... Děje se něco?" Zeptal se zmateně a promnul si oči. I ospale vypadal božsky.

"Ne nic..." Řekl jsem tak trochu neurčitě. Joey jen přikývl a dál se na mě koukal. Přišlo mi, jako by do mě vyděl, nebo mi četl myšlenky.

"No tak... Co se děje? A nelži. Poznám to." Zeptal se starostlivě a já jen zíral nad tím jak dobře mě zná. Povzdechl jsem si.

"Jen mě trápí, že nevím, co ti ten parchant udělal. Pochopím když o to nebudeš chtít mluvit, ale rád bych to věděl. Vím, že došlo k tomu...ehm, však víš, ale nechápu proč se nechceš jen tak mazlit. Nezlobím se, ale chybí mi to. A kdybys mi to neřekl byl bych rád aby jsi mi alespoň na rovinu říkal co je ti nepříjemné když dělám." Vyklopil jsem vše co mi leželo v hlavě a nedočkavě jsem se koukal na Joeyho. Ten jen skloppil pohled a mlčel. To ticho mě ubíjelo.

Joey

Nevěděl jsem, jestlimu to mám říct. Důvěřuji mu, ale mám strach. Vlastně ani nevím proč. Měl bych mu to říct a musím si zase zvyknout na to, že je to Luk a ne Chris. Povzdechl jsem si a začal jsem vyprávět.

"Víš většinou to u Luka probíhalo asi takhle: Celý den jsem byl zamčený v pokoji. Vždy mě pustil jen na jídlo a večer mi spoutal ruce a hodil mě na postel. Bál jsem se, ale vždy mě jen zezadu objal. Pak přišel ten den. Nejdřív mě umyl a potom mě opět spoutal a hodil na postel. Myslel jsem si, že mě zase jen obejme, ale už to nevydržel a... To bude asi ten důvod, proč je mi nepříjemné, když se chceš mazlit. Promiň. Asi si ještě plně neuvědomuju, že jsi to ty a že mi nechceš ublížit." Řekl jsem tiše a sklopil jsem zrak. Nemohl jsem se na něj kouknout. Styděl jsem se. Tohle byla jedna z věcí, které viděl jen Luk, protože on je jediný, před kým jsem byl na sto procent sám sebou. Bylo ticho. Koukl jsem se na Luka. Měl v očích slzy a smutně se na mě koukal.

"T-to je mi líto. Promiň, že jsem tě donutil na to znovu myslet. Už tě nebudu do ničeho nutit. Promiň." Řekl se smutným výrazem na tváři.

"Možná bys teď mohl jít ke mě a pořádně mě obejmout..?" Řekl jsem z části jako otázku a odkryl jsem si peřinu a poklepal jsem vedle sebe. Lukova tvář se okamžitě rozzářila krásným úsměvem. Opatrně si lehl ke mě a zlehka mě objal. Přikryl jsem nás peřinou. Opatrně jsem ruko zatlačil na jeho záda a tím jsem si ho přitiskl mnohem blíž. Pevně jsem ho objal. Teď z něj byl můj mazlící plyšák. Viděl jsem jeho potěšený výraz a to mě přimělo k úsměvu. Cítil jsem se s ním lépe než jsem čekal. Měl jsem trochu obavy, jak na to moje mysl zareaguje, ale bylo to v pořádku. Nakonec jsem usnul s mým malým Lukýskem v náručí.

---

Táák... opět tu máme trošku kratší kapitolu.
Chci Vám jen oznámit, že konec tohoto příběhu se nám pomalu, ale jistě blíží :( Neplačte :D (Vím, že nikdo nepláče, ale to nevadí :D)
  Asi vám došlo, že bude happyend. Neměla bych na to to teď nějak zkazit... :D

Jinak nový příběh už se pomalu, ale jistě rodí a doufám, že to bude na trošku vyšší úrovni... No uvidíme. Tak doufám, že to bude někdo číst :D