Boss

25 (Boss)

"No tak, zavolej tam znovu. Vždyť on mu ublíží." Kňučel jsem, ale asi jsem nebyl dostatečně přesvědčivý.

"Nejde to. Není to únos a nemáme ani důkazy, že mu ubližuje. Nemůžeme nic dělat. Je mi líto." Asi do Davidovi opravdu líto bylo, protože smutný výraz v jeho tváři mluvil za vše. Nevěděl jsem co dělat. Byl jsem úplně zoufalý, začal jsem brečet a svalil jsem se na pohovku. David si sedl ke mě a začal mě hladit po zádech.

"J-já o něj ne-nechci přijít. Chci aby se mi v pořádku vrátil a aby tu byl se mnou. Já ho potřebuju." Vzlykal jsem jako malá holka.

"Ššš. To bude v pořádku. Zachráníme ho." Snažil se mě David utěšit, ale moc nu to nešlo. Otřel jsem si slzy.

"Promiň. Vím, že tu bulím jak malá holka a taky vím, že tím nic nespravím, ale já ho miluju a on je jediný koho mám. Nejsem připravený se ho vzdát." Přijal jsem od Davida kapesník a vysmrkal jsem se.

"Já vím. Nemusíš se ho vzdát. Dostaneme ho zpět. Otázkou je kdy." Mluvil tichým hlasem, který mě trošku uklidňoval. Lehl jsem..si a nechal jsem se hladit po zádech. Potom jsem usnul a Dave odešel.

Joey

Ležel jsem stočený do klubíčka na "mé" matraci a pořád jsem se celý třásl. Měl jsem přes své nahé tělo hozenou deku a tiše jsem plakal. Přemýšlel jsem, proč se mnou takhle zachází. Jsem pro něj jen hračka? Samozřejmě, že ano, ale myslel jsem, že už to bude lepší, protože se choval celkem klidně, ale opak byl pravdou. Najednou jsem uslyšel cvaknutí zámku a automaticky jsem se začal třást víc. Do místnosti vešel Chris. Něco říkal, ale já ho neposlouchal. Ignoroval jsem ho. Jen jsem tam ležel a klepal jsem se.

"Joey!" Snažil se přísným hlasem upoutat mou pozornost.

"Nech mě na pokoji." Pokoušel jsem se mluvit pevným hlasem, ale nebyl jsem toho schopný, takže ze mě vyšel jen tichý šepot. Byl jsem totální troska. Celé tělo mě bolelo a nebyl jsem schopný ani pořádně mluvit.

"Fajn! Jak chceš!" S těmito slovy odešel a nechal mě tam samotného. Hlavou se mi honily myšlenky na Luka. Jak se asi má? Myslí na mě alespoň tak jako já a něho? Vzpomínal jsem na ten krásný moment v bazénu a jak jsme potom usnuli v obětí. Opět jsem plakal, ale věděl jsem, že je štěstí, že jsem tady já a ne on.

O týden později:

Lucas

Vstal jsem jako každý den z postele a zamířil jsem rovnou do koupelny. Opláchl jsem si zaschlé slzy, smířil jsem se s faktem, že vypadám jako bych vstal z mrtvých a šel jsem na snídani. Jack, Fred a David už seděli u stolu a o něčem se bavili. Udělal jsem si sendvič a sedl jsem si k nim.

"Dobré ráno." Pozdravil jsem je mým ranním chraplákem a všichni mi pozdrav opětovali.

"Luku?" Ozval se nadšeně Dave a já ho nezaujatým pohledem vybídl k pokračování. "Volali z policie. Prý si procházeli Chrisovi záznamy a že už nějaké problémy v minulosti měl. Takže kdyby se ukázalo, že Chris Joeyho opravdu vězní mohl by se dostat klidně i do vězení. To znamená, že tam půjdou a pokusí se najít Joeyho." Můj žaludek udělal pár kotrmelců a na tváři se mi po dlouhé době objevil úsměv. Tak moc šťastný jsem se dlouho necítil. Začal jsem křičet jako nějaká šílená fanynka a vrhl jsem se Davidovi kolem krku. "Zadrž..." Zarazil mě přidušeně Chris a já se od něj odtáhl. "Tak snadné to nebude. Poprosili nás pomoc. Plán zní takhle: Policisté tam přijdou a Chrisovi řeknou, že potřebují nějakou hloupost ohledně jeho firmy a my se mezitím pokusíme najít Joeyho. Musí to tak být proto, že kdyby jen tak zazvonili s tím, že jdou na domovní prohlídku Chris by Joeyho schoval."

"To je mi jasný. Takže kdy na to vlítnem?" Zasmál jsem se. Moje nálada se během 2 minut změnila z příšerné na senzační.

"Zítra." Odpověděl Dave prostě a letmo se na mě usmál. Musí to vyjít. Vyjde to. Vím to. S dobrou náladou jsem dojedl a šel jsem se projít po městě. Procházel jsem známými i neznámými uličkami, ale moje myšlenky pořád bloudily kolem Joeyho. Tak moc jsem se těšil až ho zase uvidím, ale zároveň jsem měl strach. Co mu asi Chris udělal? Po zastávce na oběd a procházce parkem jsem dál bloudil ve vlastních myšlenkách a zamířil jsem 'domů' k Davidovi. Hned jak jsem dorazil jsem si lehl a snažil jsem se usnout. Zítra mě čeká velký den... Tedy doufám.

---

Táák... opět trošku kratší kapitola, ale snad se líbí ;))

Děkuju za hezké komenty u minulého dílu :3 Mile mě to překvapilo. Nečekala jsem tolik pozitivních ohlasů... :D

Ještě bych se chtěla zeptat, co si o téhle povídce myslíte celkově (Děj, styl psaní, postavy... cokoliv) . Klidně pište i negativní názory :D Jen se rozepište ;) Díky