Boss

17 (Boss)

"Okamžitě mi řekni kde je!" Zařval jsem naštvaně do telefonu.

"Myslím, že to budu ještě chvíli držet v tajnosti." S těmito slovy zavěsil. Idiot! Chtěl jsem mu zavolat zpět, ale měl skryté číslo. Bože já ho tak nesnáším. Doufal jsem, že už ho nikdy neuvidím a on unesl Luka. Proč sakra? Ani nedokážu popsat jak nštvaný jsem. Nejradši bych do něčeho pořádně praštil. Šel jsem do baru za Fredem. V poslední době jsem se s níh hodně zblížil a stali se z nás dobří přátelé. Musel jsem se někomu svěřit a navíc chci aby mi pomohl zachránit Luka. Vešel jsem do baru a podíval jsem se směrek k barovému pultu. Ano Fred tam byl, ale takhle jsem ho vidět nechtěl... Byl s ním Jack. Jack seděl na lince a Fred ho celkem vášnivě líbal. Váhavě jsem k nim došel a poklepal jsem Fredovi na rameno. Vrhl na mě vražedný pohled který jasně dával najevo, že není moc rád, že jsem je vyrušil.

"Co chceš?" Zasyšel. Cítil jsem se hloupě.

"Promiň, ale potřebuju s tebou mluvit. Osamotě..." Hodil jsem na Jacka vražedný pohled.

"Jestli se mnou chceš mluvit, budeš muset přetrpět i Jackovu přítomnost." Řekl odhodlaně.

"Fajn, ale pojďte jinam." Odešli jsme ke mě do kanceláře. Chtěl jsem soukromí, protože jsem věděl, že budu brečet. Pokynul jsem jim ať se posadí, ale neřekl jsem nic. Začaly se mi drát slzy do očí.

"No tak Joey o co jde?" Zeptal se nervózně Jack.

"On unesl Luka..." Zašeptal jsem. A složil jsem si hlavu do dlaní. Cítil jsem na rameni Fredovu ruku.

"Kdo?" Zeptal se starostlivě.

"Chris." Řekl jsem a zvedl jsem hlavu. Viděl jsem Fredův nechápavý pohled.

"A to je kdo?" Zeptal se znovu. Začal jsem brečet víc. Tělem mi projela vlna strachu. Nechci jim to říct.

"Byl to můj přítel a pak... Mi ublížil..." Řekl jsem neurčitě. Fred sundal ruku z mého ramene a znovu se na mě podíval jako na cvoka.

"Když on ublížil tobě, proč unesl Lucase?"

"To já nevím." Řekl jsem zoufale a Fred mě objal. Tisknul mě k sobě a já se cítil a malilinko líp. "Pomůžete mi ho najít?" Zeptal jsem se s hlavou stále položenou na Fredově rameni.

"Určitě. " Souhlasil Fred a já se podíval na Jacka. Přikývl a zahleděl se mi do očí.

"Omlouvám se za to co jsem udělal." Tentokrát jsem přikývl já a odtáhl jsem se od Freda abych mohl obejmout Jacka. Chybělo mi přátelství s ním. Odtáhl jsem se a popsal jsem jim jak Luk nebyl doma a taky jsem jim řekl něco o Chrisovi. Samozřejmě TU část jsem vynechal. Diskutovali jsme o tom, kdo mu v tom mohl pomáhat a asi v deset večer jsme se každý rozešli ke svým domovům. Fajn... já jsem jel k sobě a ti dva šli k Fredovi. Myslím, že nechci znát jejich plány na noc. Ošil jsem se nad tou představou a nasedl jsem do auta. Cestou jsem nepřemýšlel o nikom jiném než o Lukym. Tak moc mi chybí. Je mi smutno a zároveň ve mě vztekem hoří krev vztekem. Jak si mohl Chris dovolit něco takového, po tom co mi udělal? Když jsem se jen tak tak vyhnul chodci, který přecházel silnici, došlo mi, že bych se měl radši soustředit na řízení. Doma jsem sebou už jen plácl do postele a 'těšil' jsem se na další probdělou noc plnou myšlenek na Luka. Mám o něj strach. Pořád se mi vrací vpomínka na naše první setkání. Jak ho Jack přinesl a on byl schoulený do klubíčka na pohovce a klepal se zimou. Vypadal nádherně. A je to tu, zase brečím.

Lucas

Probudil jsem se na matraci, byla mi zima. Schoulil jsem se do klubíčka, ale po chvíli jsem se řekl, že to asi nezvládnu a vstal jsem. Došel jsem ke dveřím a lehce jsem na ně zaklepal. Přišel ten vysoký muž a dal mi facku.

"Co jsem ti říkal o bušení na dveře?" Zeptal se naštvaně zatímco jsem si mnul tvář.

"Omlouvám se. Nemohl bych dostat nějakou deku? Je tu chladno." Zeptal jsem se podřízeně a on si to očividně vychutnával. Odešel a když se vrátil hodil po mě deku se slovy, že mi to musí stačit a opět se vypařil. Zachumlal jsem se do tenké modré deky a ležel jsem. Už nikdy, přísahám nikdy, nezavřu žádné zvířátko do klece. Z toho uzavřeného prostoru mi začíná hrabat. Mám pocit, že jestli nenavážu nějaký kontakt s jiným člověkem než je ten muž co se o mě 'stará', tak asi zešílím. Tím 'stará' myslím to, že po mě třikrát denně hodí dva rohlíky a lahev vody. No naštěstí mi vůbec nějaké jídlo dává, i když občas vynechá. Co asi dělá Joey? Hledá mě? Věřím, že ano, ale mám strach, že se mu to nepodaří. Po chvilce přemýšlení opět vešel do pokoje ten muž a podíval se na mě jak schouleně ležím na matraci. Zatvářil se spokojeně. To má vážně radost, když mě vidí takhle?

"Vstávej a pojď za mnou." Poručil mi a já ho poslechl. Doufal jsem, že mě třeba pustí. Ach jo... Jsem tak naivní. Prošli jsme dlouhou chodbou podél jejíchž stěn byla okna. Koukl jsem se ven. Byli jsme hodně vysoko nad městem. Sevřel se mi žaludek, když jsem zahlédl v dáli náš dům. Došli jsme jen do jiné místnosti. Bylo v ní tepleji a měla okno a místo matrace tvrdou postel, ale jinak byla stejná jako ta předchozí. Silné ruce toho muže mě strčily dovnitř a já zakopl a spadl jsem na studenou podlahu. A už byl opět jen jejich vězeň. Stoupl jsem si k oknu a zahleděl jsem se na náš dům. Tak moc mi to chybí. Proč se musí něco pokazit vždy, když se to zdá tak perfektní? Proč prostě nemůžu žít normální život jako ostatní v mém věku? No nic, konec fylozofování. Spíš bych měl přemýšlet jak se odtud dostat. Ozval se hrom a vzápětí začalo pršet. Začal jsem se třást. Z bouřek mám strach. Jednou, když jsem byl ještě malý, jsme byli s tátou stanovat. Uprostřed noci začala bouřka a my jsme se šli podívat ven. Bylo to hrozně blízko. Najednou se oběvil záblesk a ve stejnou chvíli obrovská rána a strom, který stál celkem daleko od nás začal padat. Nezasáhl nás, ale já měl hrozný strach. A od té doby při každé bouřce šílím trachy.

Joey

Lucas, Lucas, Lucas. To je to jediné co se mi teď honí hlavou. Doufám, že mu ten psychopat neublížil. Ozvalo se pípání, neboli zvuk příchozí smsky. Od Freda.

F: Věděl si, že Chris vlastní ten mrakodrap v centru? Není možné, že by měl Luka tam?

J: Možné to je... Jak si to zjistil?

F: Mám takovou chytrou aplikaci. Jak se to jmenuje...?... Jo! Google :D

J: Víš, že na ty tvý blbý fóry nemam náladu? Chci aby byl už Luk zpátky tak mi pomož jo?

F: Jasně. Zítra se tam půjdem kouknout.

J: Fajn. Díky.

Asi bych se měl psychicky připravit na to, že se znovu setkám s Chrisem. Můj telefon znovu zazvonil. Tentokrát to byl hovor. Neznámé číslo. Já o vlku a vlk volá. Zvedl jsem to, ale mlčel jsem.

"Zdar! Vím, že tam jsi, tak se nesnaž předstírat, že ne. Chci ti jen říct, že jestli zkusíš nějakou pitomost, tak se tomu tvýmu pohlednýmu klučíkovi něco stane." Řekl se smíchem. Tak tohle už jsem nezvládl přehlídnout.

"Vopovaž se mu zkřivit jedinej vlas. Jestli bude mít jedinou modřinu, tak si to s tebou vyřídím!" Chris se začal smát.

"I kdyby měl nedozvíš se to, protože ho nikdy nenajdeš." Zase mě přepadl neuvěřitelný vztek. Ten idiot mu ublíží...

"To si piš, že najdu! I kdyby mi to mělo zabrat roky, najdu ho! A tebe taky. A věř mi nebude to hezký. Ani se ho nedotýkej." Poslední větu už jsem skoro zařval.

"Prosim tě. Nemáš ani na to abys zabil mouchu." Zasmál se Chris.

"Neviděl jsi mě 6 let. Nevíš kdo jsem. Lidé se mění." Zavěsil jsem a nehodlal jsem na nic čekat. Vyrazil jsem pro Luka sám...

---

Táák.. Konečně jsem se dokopala napsat trošku delší část :) Tak co? Myslíte, že ho Joey zachrání?

Mám strašnou radost :) Z chvíli překonáme 500 čtení :D Jéééé!

Děkuju :3