Boss

20 (Boss)

Joey

Jack a Fred odjeli spolu a já s Lukem a Davidem jsme seděli v jeho dodávce. Konečně je můj malý Luk se mnou. Sice to proběhlo trošku jinak než jsem čekal, ale jsme spolu. Luk se celou cestu třásl a tiskl se ke mě. Bůh ví co mu ten idiot dělal... Pevně jsem ho objal.

"Luku? Za to břicho se vážně omlouvám." Promluvil náhle David smutným hlasem. Lekl jsem se a opatrně jsem odhrnul Lukovo tričko. Naskytl se mi jeden z nejhorších možných pohledů. Jeho břicho bylo úplně fialové. Měl jsem chuť se na Davida vrhnout a oplatit mu to. Jak si mohl dovolit udělat mu něco takového? Asi jsem zrudl, protože Luk se na mě podíval a vysvětlil mi jak to bylo. Pořád jsem měl chuť Davidovi jednu vrazit, ale bez něj bychom spolu asi ještě nebyli.

"Dave? Proč si mi chtěl pomoct, když jsi v tom jel s Chrisem?" Zeptal se Luk a ve mě už to zase vřelo. On v tom jel s ním? Asi bych měl krotit své pocity, protože když to neudělám vážně mu jednu vrazím. Nádech...Výdech...

"No.. Nejdřív mi to přišlo, jako neškodný plán jak Joeyho trošku poškádlit. Takže když mě Chris poprosil o pomoc, přijal jsem. Můj pohled na věc se změnil po tom, co mi Chris dost barvitě vylíčil co ti chce udělat, aby Joey trpěl. Došlo mi, že to není neškodný plán." David se nachvilku odmlčel, ale pak ještě dodal ať se ho na to neptáme. Objal jsem Luka pevněji. Už ho nespustím z očí. On mu mohl něco udělat. Ještě hůř, on mu chtěl něco udělat. Myslím, že ani nechci vědět co. Po chvíli auto zastavilo před Davidovým domem.

"Pojďte. Tady vás hledat nebude." Řekl a všichni jsme vystoupili. Když jsem kolem něj procházel, tak jsem se vážně neudržel a dal jsem mu facku.

"Jo to jsem si zasloužil. Cítíš se líp?" Podíval se na mě David a já v jeho očích viděl lítost. To mi stačilo.

"Mnohem líp." Odpověděl jsem popravdě a spolu s ostatními jsem vešel do obřího domu. Bylo to tam nádherně vybavené. Vypadalo to trošku jako malý zámek.

"Páni. Kde si na to vzal?" Zeptal se překvapeně Luk zatímco se rozhlížel kolem.

"Jsem zástupce ředitele v největší firmě ve městě. A ano ten ředitel je Chris." Řekl trošku zdrceně. "Asi budu muset po dnešku dát výpověď. No nevadí.. pojďte ukážu vám vaš pokoj." Řekl a zvedl nás do pokoje. Po pravé straně pokoje byla skříň, stůl, dvě židle a postel. A nalevo byl stolek s televizí a druhá postel. "Tak si vyberte a jděte si lehnout. Máme toho za sebou hodně." Řekl a odešel. Lehli jsme si s Lukem každý do své postele a jen tak jsme leželi. Začalo pršet a najednou se zablesklo. Všiml jsem si jak Luk prudce zavřel oči a počítal. Při ráně hromu sebou trhl. Musel jsem se nad tím pousmát. Je to strašpytel.

"Pojď ke mě." Zašeptal jsem a Luk si bez váhání lehl vedle mě a přitiskl hlavu k mojí hrudi. Přikryl jsem nás peřinou, usmál jsem se a objal jsem ho. "Nemusíš se bát, jsem tu." Pošeptal jsem mu u ucha a pohladil jsem ho ve vlasech. Vypadal trošku klidněji, ale při další ráně hromu se zase rozklepal. "Nic se ti nestane, slibuju." Lukovo tělo se přestalo třást a natisklo se blíž ke mě. Po chvilce konečně usnul. Pozoroval jsem ho. Vypadal tak spokojeně a klidně. Vlastně tak přesně jsem se cítil i já. Měl jsem strašnou radost, že je moje malé ustrašené koťátko opět se mnou a, že se o něj můžu konečně pořádně postarat. I když naše setkání jsem plánoval trošku jinak. Podle scénáře, který se utvořil v mé hlavě, jsem ho měl najít a jako hrdina ho osvobodit... To sice nevyšlo, ale jsme spolu a to je pro mě hlavní. Jestli ještě jednou v životě potkám Chrise, tak to s ním špatně skončí...

Probudil jsem se a Lucas tam nebyl. Zavolal jsem jeho jméno... Žádná odezva. Začal jsem panikařit. Co když ho David dal zpět k Chrisovi? Rychle jsem vyskočil z postele a proběhl jsem domem jen v boxerkách jako šílený. Nikde nebyl. Vtrhl jsem do Davidovi ložnice. David ještě spal. To znamená, že v tom snad prsty nemá. Šel jsem do obýváku a podíval jsem se z okna. V bazénu na zahradě si v klidu plaval Luk. Asi slyšel tu ránu, když mi spadl kámen ze srdce, protože se na mě podíval a s zářivým úsměvem na rtech mi naznačil ať jdu za ním. Neváhal jsem ani vteřinu a skočil jsem do vody.

"Tohle mi nedělej!" Řekl jsem Lukovi přísně a on se na mě podíval totálně zmateným pohledem.

"Nemusíš se mnou plavat jestli nechceš..." Usmál jsem se a dal jsem mu pusu na mokré vlasy.

"Už nikdy mě nenech probudit bez tebe když jsem usínal s tebou. Měl jsem strach." Luk se usmál.

"Dobře, vždy počkám až se probudíš." Řekl s úsměvem. A políbil mě. Tak moc mi chyběl. Když se naše rty rozpojily zahleděl se mi hluboko do očí a s úsměvem mi odendal pramínek neposedných vlasů z čela. "Chyběl si mi. Ani nevíš jako moc." Řekl tichým a lehce smutným hlasem a do očí se mu vehnaly slzy.

"Ty mě taky, ale už je to v pořádku. Jsem tady s tebou a už vždy budu, neplač." Silně jsem ho objal a čekal jsem až se trošku uklidní. "Udělal ti Chris něco?" Odvážil jsem se zeptat a odtáhl jsem Luka od sebe abych se mu mohl podívat do očí.

"Párkrát mě praštil, ale nic víc." Řekl a lehce se pousmál. Neuvěřitelně se mi ulevilo. Znovu jsem ho k sobě přivinul. Trošku se klepal. Vzal jsem ho do náruče a vynesl jsem ho ven z bazénu. Začal se smát. Konečně se zase upřímně smál. Vnesl jsem ho do budovy a postavil jsem ho na zem. Odběhl jsem do koupelny a našel jsem tam dvě čisté osušky. Snad nebude vadit, že si je půjčím. Vrátil jsem se k Lukovi a přehodil jsem přes něj jednu z osušek. Když jsme byli suší šli jsme se převléknout a pak jsme se vrátili zpět do obýváku. Tam už seděl David.

"Dobré ráno. Tak jak se vám spalo?" Zeptal se a mile se na nás usmál.

"Skvěle." Odpověděl jsem a Luk přikývl.

"To jsem rád, tak na stole v kuchyni máte snídani. Já jdu do práce, ale mám trošku starch z Chrise... no snad se z toho nějak vykecám..."

"Dobře díky a hodně štěstí" Jakmile jsem to dořekl za Davidem see zabouchly dveře. Já a Luk jsme se nasnídali a pak jsme se koukali na televizi. Luk se ke mě přitulil a konečně bylo vše jako dřív. Otázkou je jak dlouho to tak zůstane.

---

Táák... Co si o tom myslíte? Líbí? :)

A opět je tu to klišé... Děkuju za všechna čtení, komentáře a votes :D Moc si toho vážím :3 Jste skvělí!