Boss

21 (Boss)

Páni nemůžu uvěřit, že už si tuhle povídku přečetlo skoro tisíc lidí :D To je neuvěřitelný :)
Děkuju vám všem co čtete, komentujete a votujete  :D :3 Jste nejlepší :)

Joey

Po nějaké době se mě probudilo prásknutí dveří. Vlastně si ani nepamatuju, že jsem usnul. Trhl jsem sebou a prudce jsem se posadil. Tím jsem bohužel probudil Luka.

"Co se děje?" Zeptal se rozespale. Aww vypadal tak rozkošně.

"To nic jen práskly dveře." Řekl jsem ve chvíli kdy do obýváku vtrhl David. "Ahoj, tak jak bylo v práci?" Pozdravil jsem s začal jsem se pomalu zvedal z gauče, na kterém jsme s Lukym usli.

"Ani se neptej. Chris asi něco tuší a navíc nemá zrovna dobrou náladu. Potřebuju se napít. Dáte si taky?" Upřímě jsem na alkohol neměl ani pomyšlení, ale měl jsem pocit, že to Davidovi takk nějak dlužím, tak jsem přikývl. David nám začal nalévat panáky a já se zaměřil na Luka.

"Jak se ti spalo?" Zeptal jsem se ho a on se na mě unaveně podíval a protřel si oči.

"Skěle." Řekl chraplavým hlasem. Dal jsem mu pusu do vlasů a šli jsem do kuchyně za Davidem. Postavil před nás dva panáky a sám v ruce jeden držel. Vzal jsem si ten svůj do ruky a Luk udělal to samé. Došlo mi co se děje a rychle jsem mu ho vytrhl z ruky.

"Ne, ne, ne broučku. Žádnej alkohol dokud ti nebude osumnáct." Řekl jsem přísně a Luk se na mě nespokojemě zašklebil. David se otočil zpět do kuchyně a něco tam dělal. Po chvíli se vráti zpět se skleničkou džusu.

"Díky." Zamumlal tiše Luk a mi se konečně mohli napít. Kopli jsme to do sebe a chvilku jsme si povídali. Po nějaké chvíli jsem začal pociťovat únavu a šel jsem si spolu s lukem lehnout. Luk si po chvilce přemlouvání lehl ke mě a společně jsme usli.

David:

Co mám teď asi dělat? Když Chrisovi kluky nepředám, zbije mě a přijde si pro ně sám, ale když mu je předám, nebudu se na sebe moct podívat do zrcadla. Nemůžu je zradit, jsou to moji přátelé... Ale on je můj šéf a navíc je to totální magor. Musím to s někým probrat, nejlépe s Joeym, ale bez Lucase. Je to ještě děcko.

Šel jsem do jejich ložnice a opatrně jsem do Joeyho strčil. Nespokojeně zamručel a otevřel oči.

"Potřebuju s tebou mluvit." Řekl jsem šeptem Joey se opatrně zvedl, aby nevzbudil Luka a šel za mnou. Naznačil jsem mu ať se posadí v kuchyni a šel jsem si dát ještě panáka. Přisedl jsem si k němu.

"Chris se nevzdá. Řekl, že když mu vás oba nenajdu do týdne, že mě zbije a já nevím co ještě. Prostě mi vyhrožoval a já nevím co dělat. Když to neudělám najde si vás." Z očí se mi draly potůčky slz. Podíval jsem se do Joeyho ustaraných očí. Vypadal stejně bezradně jako já.

"Popravdě netuším co na to říct. Mám strach o Luka." Pak bylo ticho. Ani jeden z nás nevědě co dělat. Asi po dvaceti minutách tichého sezení se Joey zvedl od stolu a zamířil ke dveřím.

"Kam jdeš?" Zmateně jsem se na něj podíval. V jeho tváři byla směs strachu, odhodlání, odvahy a lásky.

"Za ním. Ty se postarej o Luka... Prosím." Jeho oči se zalily slzami. "Vyřiď mu, že ho miluju." Otočil se a odešel.

"Joey počkej. Nedělej to!" Vyběhl jsem za ním ven. Ale on jen zavrtěl hlavou.

"Když to neudělám ublíží vám všem a hlavně Lukovi a to já nechci. Schovejte se někde." Naposledy se na mě prosebným pohledem podíval a se slzami v očích se vydal vstříc jeho největší noční můře - Chrisovi. Netuším co dělat. Joey odešel a nechal mi na krku Luka, který bude určitě šílet strachy. Je moc mladý aby to pochopil. Musíme z toho Joeyho nějak dostat. Zašel jsem zpět do domu. Chtěl jsem jít spát, ale nešlo to. Pořád jsem přemýšlel o tom jak to teď bude. Vzal jsem do ruky mobil a vytočil jsem Jackovo číslo.

"Davide? Proč mě budíš takhle večer?" Zavrčel unaveně do telefonu. Nervózně jsem mi převyprávěl co se stalo a on zamumlal něco ve smyslu, že jsou za chvíli u mě. Zavěsil jsem a svezl jsem se podél zdi na podlahu. Nohy jsem si přitiskl k hrudi a rukama jsem je objal. Začal jsem plakat. Po chvilce se ozvalo klepání. Okamžitě jsem se zvedl otřel jsem si slzy a šel jsem otevřít Jackovi a Fredovi. Hned jsem je objal.

"Děkuju, že jste přijeli." Vděčně jsem se na ně podíval a oba zároveň přikývli.

"V pohodě. Kde je Luk?" Zeptal se Jack a rozhlédl se.

"Spí." Ukázal jsem směrem k jeho ložnici. "Asi bychom mu to měli říct co?" Oba přikývli a šli jsme k Lukovi. Sedli jsme si na volnou postel a opatrně jsme Luka vzbudili.

"Co se děje?" Zamumlal a posadil se.

"Luku musíme ti něco říct." Začal jsem pomalu. "Chris se ještě nevzdal a chce tebe a Joeyho dostat za každou cenu. Prý když mu vás nepřivedu, přijde si pro vás sám..." Zadrhl jsem se a pohlédl jsem na Lukův nechápavý výraz.

"Dobře, ale proč se všichni tváříte jako by vám ulítly včely, tak někam odjedeme, ne?" To už jsem nevydržel. Neměl jsem sílu mu to říct, tak to místo mě udělal Jack.

"No víš... ono se to dost špatně říká. Ano ty a Dave odjedete, ale Joey se za ní vydal aby tě ochránil." V Lukově očích jsem vyděl zděšení.

"Joey co? Ale... on... já." Soukal ze sebe Luk zděšeně a všechny nás přejížděl pohledem. Z očí už se mu valily potůčky slz a zrychleně dýchal. "To ne... a to ho tam chcete jen tak nechat? Musíme ho zachránit.. on mu ublíží. Jako tenkrát... Já bez něj ne můžu nikam jet. J-já h-ho p-po-potřebuju." Snažil se říct mezi vzlyky. Sedl jsem si k němu a silně jsem ho objal. Už jsem měl úplně mokrá ramena, ale nevadilo mi to. Chápu jak se cítí. "Ne... ne... to nemůže být pravda." Vzlykal mi tiše do ramene a já ho lehce hladil po zádech. 

"Ššš... Neboj se. Nenecháme ho tam, jen musíme vymyslet plán jak ho odtamtud dostat." Řekl jsem ve snaze ho trochu uklidnit, ale to se mi moc nedařilo, protože se už celý breky třásl. Bylo mi ho líto. Chápu jak moc ho to asi bolí, když Joeyho miluje.

---

Táák... Trošku smutnější kapitola :( Co myslíte zvládne to Luk, nebo se o něco pokusí? :D Pište názory a nezapomeňte kliknout na vote :3 (PS: To nebylo žebrání. Jen připomenutí)