Boss

28 (Boss)

Takže než začneme chci vám moooc poděkovat. Dosáhli jsme skoro 2.5 k čtení, 300 votes a 100 komentářů :D To je božííí :3 Děkuju :))

Lucas

Jack, Fred a Dave odešli za panem Sawyerem a já zůstal s Joeym o samotě. Ležel jsem vedle něj a on se na mě lehce tiskl. Když odešli bylo to jako by všechny mé pocity najednou vypluly na povrch. Začal jsem brečet a nemohl jsem to zastavit. Ani jsem to nechtěl zastavit. Slzy mi stékaly po tváři a tvořily malé vodopády. Cítil jsem jako by smutek a strach pomalu odplouvali. Nebránil jsem se pláči. Nechal jsem slzy stékat po mé tváři a znovu a znovu plnit mé oči. Přitiskl jsem se k Joeymu, abych se ujistil, že tu je se mnou.

"Strašně jsi mi chyběl." Řekl jsem mezi vzlyky. Jemně jsem si ho přitáhl na mou hruď a hlavu jsem si zabořil do jeho tmavých vlásků. Asi to nějak dolehlo i na něj, protože můj 'šéf' začal taky plakat.

"Ty mě taky." Špitl a já cítil jak na mou hruď dopadají jeho slzy. Brečel méně než já a po chvilce se zase zklidnil. To se o mě říct nedalo. Můj pláč byl pořád stejně intenzivní. Joey si lehl přímo nade mě, chytl mé boky a opatrně nás přetočil. Takže jsem já ležel a něm. Majetnicky mě objal a snažil se mě uklidnit tichým šeptáním sladkých slov do mého ucha. Jeho hlas mi pomáhal a já si začal pomalu uvědomovat fakt, že je tu zase se mnou. Uvolnil jsem se a položil jsem si hlavu na jeho rameno. Joey mě jemně hladil po vlasech. Nechápu, jak může být po tom všem tak klidný, ale obdivuji ho za to. Musel si tu projít věci, na které se mi nechce ani myslet, ale i přesto se pokouší uklidnit mě. Já na jeho místě bych se stočil do klubíčka, třásl bych se a nikdy bych už nenechal nikoho, aby se mě dotkl. Pravděpodobně bych ztratil důvěru k lidem a strávil bych zbytek života v malém bytě s třemi psy, ale Joey se zdá celkem v pohodě na to čím si musel projít. Užíval jsem si tu blízkost. S spokojeným zavrněním jsem se k němu natiskl a chytl jsem ho za jeho volnou ruku. Propletl jsem naše prsty a zahleděl jsem se Joeymu do očí. Byly tak rozkošné jako vždy. Naklonil jsem se k němu pro polibek, ale kousek před ním jsem se zarazil. Chtěl jsem, aby mě Joey chtěl políbit, takže jsem čekal, jestli tu mezeru překoná nebo ne. Nic se nedělo. Dal jsem mu pusu na tvář a pomalu jsem se odtáhl. Joey sjel rukou na můj krk a přitáhl si mě do něžného polibku. Tohle mi tak chybělo. Jeho něžné, měkké rtíky :3 Jemně jsem mu polibky oplácel, ale nechal jsem ho véct. Pomalu se odtáhl a usmál se. Konečně jsem zase na jeho tváři viděl upřímný úsměv. Taky jsem se usmál a přitiskl jsem mu hlavu na hruď. Leželi jsme asi hodinu, dokud nepřišli policisté a záchranka. Dali Joeyho na nosítka a odnesli ho do sanitky. Vetřel jsem se k nim. Chtěl jsem vědět co mu budou dělat.

"Jste příbuzný?" Zeptal se jeden z lékařů na cestě do nemocnice. Usmál jsem se na Joeyho a chytl jsem ho za ruku.

"Ne jsem jeho přítel." Řekl jsem sebejistě. Doktor se chvilku tvářil překvapeně, ale naštěstí to nekomentoval. Když jsme dojeli do nemocnice nechali mě stát na chodbě a mezitím Joeyho prohlížel nějaký doktor.

"Vy jste přítel pana Collinse?" Zeptal se za mnou náhle ženský hlas. S trhnutím jsem se otočil. Byla to sestřička.

"Ano." Odpověděl jsem jednoduše. Sestřička si mě nedůvěřivě přeměřila pohledem a potom jen pokrčila rameny.

"Mám pro vás samé dobré zprávy. Má jen povrchová poranění a je lehce v šoku, ale obojí za pár dní odezní." Usmála se mile a mě spadl kámen ze srdce. Měl jsem strach, jestli nemá nějaké vnitřní zranění, nebo zlomeniny. Naštěstí byl celkem v pořádku.

Celou dobu jsem s ním byl v nemocnici a po třech dnech už ho konečně pustili. Šli jsme domů. Joeyho jsem uložil na pohovku, protože musel ležet a já chtěl, aby byl co nejvíc se mnou. Přikryl jsem ho peřinou a přinesl jsem mu prášky, které dostal na bolest.

"Na zapij to." Přikázal jsem mu a on ode mě přijal prášek a sklenici vody. Poslušně to spolkl. (dvojsmysl XD) 

"Děkuju." Řekl už skoro normálním hlasem a vrátil mi sklenici. Pořád mi vrtalo hlavou. Jestli se u Chrise stalo to co si myslím nebo ne. Chvilku jsem u něj jen tak klečel a koukal se do prázdna. Joey se na mě nechápavě koukal a pak mě přestal řešit.

"Udělal to znovu, že jo?" Zeptal jsem se tak, abych mu to co nejméně připomněl. Joey přikývl s pohledem upřeným někam na peřinu. Vypadal, že se za to stydí. Chápu to, ale štve mě, že se na mě ani nepodívá... "Koukni se na mě prosím..." Poprosil jsem tiše a on se vážně podíval jeho překrásně modrýma očima na mě.

"Promiň.. já... cítím se jak nějaká děvka..." Začal, ale já ho nenechal dopovědět. Nebude říkat takovýhle hlouposti. 

"Nech toho. Není to tvoje vina a nemáš se za co omlouvat. Šel jsi tam aby si mě ochránil. Nejsi děvka, ale hrdina. Nikdo jiný by něco takového nikdy neudělal. Je to ta nejkrásnější a  zároveň nejhloupější věc co pro mě kdy kdo udělal." Zasmál jsem se a podíval jsem se na Joeyho. Na jeho tváři hrál opět úsměv. Nejkrásnější úsměv světa. "Miluju tě." Řekl jsem tiše a Joeyho úsměv se rozšířil.

"Taky tě miluju." Řekl a krátce mě políbil. "A  teď mi mazej udělat palačinky." Dodal se smíchem. A už to byl zase ten starý Joey. Protočil jsem očima, ale vydal jsem se do kuchyně jeho přání splnit.

---

Táák.. omlouvám se, že jsem nepřidávala, ale však víte... škola. (Ano jen se vymlouvám... Byla jsem líná :DD)

OPĚT děkuju za komentáře a votes u minulé kapitoly :)
A už mám začatou novou povídku ;) Těšte se :) 

 A teď se snaží zaplácnout místo aby tu bylo tisíc slov :D bla bla bla bla bla bla bla TISÍC SLOV :D