Boss

9 (Boss)

Nejdřív chci poděkovat všem co tuhle povídku čtou :3 Máme přes 100 čtení :) Není to moc, ale i tak děkuju.

Lucas

V sobotu jsme se rozhodli udělat takovej menší výlet do hor. Šli jsme takovou kamenitou cestou. Bylo to do kopce, ale ten výhled za to stál. Vylezli jsme na kamenou plochu s lavičkou. Lavička byla bez opěrátka, asi ji někdo rozbil, ale lepší než nic. Chvíli jsme s Joeym jen koukali do dálky a pak jsme si dali svačinu.

"Je tu krásný výhled." Řekl jsem aby řeč nestála a koukl jsem se znovu na naše město.

"Pohled na tebe je lepší." Odpověděl mi na to laškovně Joey a já se začervenal. Najednou začao pršet. "Pojď se honem schovat!" Zavelel Joey a zvedl se. Sice jsem se taky zvedl, ale rozhodně jsem neplánoval jít pryč. Chytl jsem ho a za ruku jsem si ho přitáhl do obětí.

"Proč? Vždyť je to krásný." Odtáhl jsem se a podíval jsem se mu do očí. Usmál se.

"Ty jsi moje malý pako viď?" Dal mi pusu na tvář a lehce mě objal. Chtěl jsem víc, nevím proč teď. Odtáhl jsem se z objetí a natlačil jsem ho na skálu. Když už dál nemohl chytl jsem ho kolem pasu a jemně jsem ho políbil. Jemně a trochu překvapeně mi polibky oplácel.

"Nemusíš se ke mě chovat jako k dítěti." Zašeptal jsem mu na rtech.

"Ale ty jsi." Zasmál se a něžně mě políbil. Oba už jsme byli totálně mokří, ale i tak to byla nejlepší chvíle mého života. Nevím jak se to stalo, ale cítil jsem, že ho prostě chci políbit. Samotného mě to překvapilo, ale bylo to perfektní. Mám rád déšť. Podíval jsem se do jeho kouzelně modrých očí. Už bez něj nechci být ani minutu. Miluju ho a nerad bych o něj přišel. Ozval se blesk a vytrhl mě z přemýšlení. Bojím se bouřek. Ano je to tak, mám rád déšť a bojím se bouřek. Přitiskl jsem se k Joeymu.

"Ty se bojíš?" Odtušil. Přikývl jsem. Vzal mě do náruče a utíkal se mnou k autu. Začal jsem se hrozně smát. Když jsme doběhli k autu Joey mě položil na sedačku spolujezdce a obešel auto. Usmál se na mě a nastartoval. Když jsme dojeli domů. Lehli jsme si do postele.

"Jsi unavený?" Zeptal se mě a já jen přikývl. "Tak dobrou." Otočil se ke mě zády. Trošku mě to překvapilo.

"To nedostanu pusu na dobrou noc?" Zeptal jsem se uraženě a posadil jsem se. Na tohle očividně čekal. Okamžitě se otočil. Svalil mě na postel a položil se na mě. Dravě mě políbil. Polibek jsem mu s radostí oplatil. Přejel mi ze rtů na krk a jemně mi ho políbil. Tiše jsem zasténal. Udělal mi cucflek. Vrátil se k mým rtům a ještě jednou mě lehce políbil.

"Je moje zlatíčko spokojené?" Zeptal se a já jsem se usmál.

"Jak bych mohl nebýt, když tě tu mám?" Přitulil jsem se k němu a poslouchal jsem tep jeho srdce. Usl jsem, ale po chvíli mě probudila bolest v krku. Tiše jsem vstal a šel jsem hledat nějaké prášky. Prohledal jsem celou koupelnu, ale nic jsem nenašel. Odcházel jsem do obýváku, ale tak trošku jsem se netrefil do dveří a vpálil jsem to do zdi. Jop, to se může stát jenom mě. Chytl jsem se za hlavu a šel jsem do obýváku.

"Co se děje zlato? Nesnažíš se mi utéct, že ne?" Zasmál se, ale mě do smíchu moc nebylo. Po tom nárazu se mi trošku točila hlava. Zapotácel jsem se.

"Samozdřejmě, že ne. Jen mě nějak bolí v krku, tak hledám prášky. A možná jsem tak trochu narazil hlavou do zdi." Poslední větu jsem zamumlal s vírou, že to třeba neslyšel. Ale bohužel slyšel. Začal se smát jako šílenec.

"Hele to neni sranda. Dost to bolí." Zaskuhral jsem a on zvážněl.

"Máš pravdu, promiň." Odešel do ložnice a vrátil se s krabičkou paralenu. Podal mi ho.

"Děkuju." Spolkl jsem jednu tabletku a šel jsem si lehnout. Joey šel se mnou. Nechal mě abych si na něj znovu lehl a s přáním dobré noci zavřel oči. Chvíli jsem ho pozoroval a pak jsem je zavřel taky. Chvíli mi trvalo než jsem usnul, ale na konec se mi to podařilo.

Vzbudil jsem se a nebylo mi zrovna nejlíp. Joey ještě klidně pochrupoval. Nechtěl jsem ho budit, tak jsem se radši nehýbal. Po chvíli už jsem se vážně nudil, tak jsem ho něžně políbil. Zatřásl se a otevřel oči.

"Nech toho" Zamumlal a otočil se na druhou stranu.

"Tvoje zlatíčko ti chce jen dát pusinku." Zopakoval jsem s úsměvem to jak mě včera oslovil.

"Vždyť jsem ti říkal jak to se mnou je. Nesnaž se to změnit" Zabručel a dál si mě nevšímal.

"Ale včera to bylo v pohodě." Odporoval jsem mu. "Nechal si mě abych tě políbil." Otočil se na mě s naštvaným výrazem ve tváři. Co se to s ním stalo?

"Prosím Lucasi, neřeš to..." Podíval se na mě prosebně.

"Fajn, ale štve mě to. Proč mi nevěříš? Čeho se bojíš?" Zeptal jsem e smutně.

"Fajn..." Kývnul. "Víš jak jsem ti říkal, že už jsem pár kluků měl?" Nečekal na odpověď a pokračoval. "Tak jeden z nich mě znásilnil. Já ho odmítl, ale on to nepřijal a pak se to stalo... Hnusilo se mi to. Všechny ty jeho doteky, jeho polibky...on. Říkal jak mě miluje, ty roky se tvářil jako přítel a přitom mi zničil život. Pro mě to bylo poprvé a od té doby mám strach" Smutně se na mě koukal. V eho očích jsem vyčetl jak moc toho lituje, alejá tomu nerozumím. Proč mu vadí i polibky?

"Takže se ti hnusí když s líbáme?" Zeptal jsem se ho zmateně. Už vůbec nebyl tak drsný jako když jsem ho potkal.

"Ne! Jen mám strach, když líbáš ty mě." Rozbrečel se. Bylo mi ho líto.

"Vždyť bych ti neublížil... Nevěříš mi?" Cítil jsem se zvláštně. Trošičku jsem se na mého prince zlobil, ale zároveň jsem ho chápal a bylo mi ho líto.

"Věřím, ale mám strach. Jemu jsem taky věřil." Jak to mám vydržet, když je tak rozkošný. Lehce jsem ho políbil na tvář.

"I tohle se ti hnusí?" Zeptal jsem se smutně. Zavrtěl hlavou.

"Ne." Vypadal, že to myslí vážně, ale asi mi jen nechtěl ublížit.

___

Další díl přidám až tu budou 3 votes ;D Snažte se :3