Boss

16 (Boss)

Lucas

Šel jsem ze školy domů jako každý den a najednou mi někdo zacpal pusu a někam mě táhl. Myslel jsem, že si ze mě Joey dělá legraci, ale pak mi došlo, že to není vtip. Silné ruce mě odtáhly do dodávky. Zavázali ni pusu a hodili na mě pytel abych neviděl. Snažil jsem se vzpírat, ale ten muž byl silnější. Někam jsme jeli. Nemám tušení kam. Po nějaké době jsme zastavili a dva páry rukou mě někam nesly. Snažil jsem se vykroutit, ale nepodařilo se mi to. Chvíli se mi zdálo, že jedeme výtahem. Někam mě položili, nechali mě tam a odešli. Sundal jsem si z hlavy pytel a rozvázal jsem si pusu. Rozhlédl jsem se kolem. Byl jsem v dobře osvícené místnostnosi bez oken. Byl to maličký pokojík. Byl v něm jen záchod, umyvadlo, matrace a dokonce i zásuvka. Šel jsem ke dveřím a začal jsem na ně bušit jako šílenec. Po chvíli mi došlo, že to nemá cenu. Sesunul jsem se na martaci a začal jsem zoufale plakat. Hlavou se mi honila spousta otázek. Kde to jsem? Proč tu jsem? Co po mě chtějí? Chci domů! Chci k Joeymu... Najednou se otevřely dveře a do místnosti vešel vysoký muž.

"Ještě jednou začneš mlátit do těch dveří a něco se ti stane!" Zařval na mě nevlídným hlasem.

"Kde jsem? Proč?" Zakňučel jsem. Ten muž po mě hodil zlým pohledem.

"Drž hubu!" Řekl přísně a odešel. Mám strach.. Převalil jsem se na bok a na stehně mě něco zatlačilo. Vzpomněl jsem si, že tam mám mobil. Konečně nějaká naděje. Vybitý... Jak jinak? Vzpoměl jsem si, že v batohu mám nabíječku. Nemám batoh... Asi mi ho vzali. Teď už nemám žádnou naději. Netuším kdde jsem... Nemám žádný kontakt s Joeym... Znovu jsem se rozplakal. Joey... Nevím jak dlouho jsem plakal. Nemám pojem o čase. Znovu se otevřely dveře a vešel ten stejný muž jako posledně. Vstal jsem z matrace.

"Nubul furt!" Poručil mi a já si otřel slzy.

"Proč tu jsem?" Zkusil jsem se něco dozvědět, ale místo odpovědi mi na tváři přistála facka.

"Budeš držet hubu! Bez mého svolení nebudeš mluvit! Jasný?" Vyděšeně jsem na něj zíral.

"Nebudete mi říkat co mám dělat." Řekl jsem odhodlaně a vzápětí jsem ocítil jeho pěst na mém obličeji. Spadl jsem a praštil jsem se o zeď do hlavy. Z nosu se mi spustila krev.

"Je ti jasný kdo tu určuje pravidla?" Zavrččel naštvaně a já se nezmohl na nic víc než na přikývnutí. "Když budeš spolupracovat nic se ti nestane... snad!" S těmito slovy odešel. Opláchl jsem si obličej od kve. Sedl jsem si na matraci a rukama jsem si objal nohy. Zaslechl jsem hlasy. Tiše jsem došel ke dveříma přitiskl jsem se na ně. Jeden hlas patřil tomu vysokému muži co tu byl a druhý jsem nepoznal, ale přišel mi povědomý.

"Kdy mu chceš zavolat?"

"Necháme ho chvilku podusit. Zavolal bych mu až zítra."

"Fajn, ale není to brzo?"

"Ne, je to měkota. Kdyby jsme ho nechali dýl čekat zhroutí se úplně."

Pak už byl slyšet jen smích. Je možné, že mluvili o Joeym? Nedává to smysl. Co po něm chtějí? Nikdy nikomu nic neudělal. V jeho životě spíš lidé ubližovali jemu...  No to asi do zítřka nezjistím, ale jedno vím jistě. Mám strach. Ani ne tak o sebe, ale o Joeyho. Vím, že není žádná padavka. Nevím odkud ho ti lidé znali, ale on se změnil. Kdyby tak věděl jak mi chybí. Potřebuju jeho objetí.

Joey

Vzbudilo mě zvonění telefonu. Bylo asi 5 hodin odpoledne, ale já na chvíli usnul, protože jsem celou dobu brečel. Mám o Lucase hrozný strach. Je tak bezmocný. Sebral jsem mobil z nočního stolku... Neznámé číslo. Sevřel se mi žaludek. Nervózně jsem to zvedl.

"Haló?" Ohlásil jsem se nervózně. Začal jsem se hrozně potit.

"Zdar Joey. Víš koho mám? Jak on se jen jmenuje? No to je fuk.. víš koho myslím." Pane bože! On ví kde je Luk. 

"Kde je? Kdo jste? Co nám chcete?" Vychrlil jsem na něj víc otázek než jsem čekal, ale byl jsem vážně rozrušený.

"Ale zlato nemusíš mi vykat. vždyť se známe." Řekl se smíchem ten hlas. Pak mi to došlo. Vím kdo to je! Při myšlence, že má mého Luka se mi chtělo něco rozmlátit...

---

Táák.. Opět trošku kratší díl, ale i tak doufám, že vás bavil. V dalším díle se dozvíte kdo Luka unesl. Těšte se ;) Zkuste zase psát typy kdo to byl :D