Boss

27 (Boss)

Stejná doba z Joeyho pohledu.

Jen jse ležel na matraci a přemýšlel jsem o všem, co mě v tu chvíly napadlo. Najednou mě z přemýšlení vytrhly hlasy. Jeden z hlasů patřil Chrisovi a druhý jsem neznal. Bavili se o penězích, ale moc jsem jim nerozuměl. Také jsem slyšel další hlasy, ale byly tak tiché, že jsem nedokázat říct komu patří. Po chvilce poslouchání jsem slyšel kroky blížící se k "mému" pokoji. Těch lidí bylo určitě víc, ale neměl jsem tušení, proč by mě měl někomu ukazovat. To mě chce prodat, jako otroka? Při té představěmě zamrazilo. Kroky se zastavily u dveří a po chvilce jsem slyšel, jak se klíč otočil v zámku. Rychle jsem si lehl a dělal jsem, že spím. Někdo vešel, ale neměl jsem zájem vědět kdo. Nehybně jsem ležel na matraci a čekal jsem, co se bude dít. Někdo došel přímo ke mě a posadil se. Najednou se ozval hlas, který jsem v této chvíli čekal nejméně. Byl to Luk. Moje srdce v hrudi poskočilo, ale já nevěděl. Jestli to bylo radostí a nebo strachy.

"Joey vstávej. To jsem já." Opatrně jsem otevřel oči a vážně to byl on. Nechtěl jsem ho tam. Vlastně ano chtěl jsem aby byl se mnou a nejradši bych ho objal a nikdy nepustil, ale nechtěl jsem aby ho tu našel Chris. Po chvilce jsem ze sebe nějak vysoukal něco ve smyslu, že tu nesmí být a že mu Chris ublíží. Byl jsem v šoku a nevěděl jsem, jestli se radovat, nebo mít strach. Cytl mě z ruku a povzbudivě se usmál. Pokusil se mrkáním zahnat slzy. "To je v pořádku. Je tu policie. Nemusíš mít strach. Už to bude dobré." Řekl a prohlédl si mě a s pláčem dodal: "Už ti neublíží." Chvilku jsme si jen mlčky koukali do očí. Po nějaké době si Luk lehl za mě a jemně mě objal, líbilo se mi, jak dával pozor, aby se mnou nijak nehýbal a aby mě nijak nezranil. Byl to nádherný pocit, protože jsem věděl, že je se mnou, ale bohužel se mi vybavilo, co se stalo po tom, co mě Chris posledně takhle objal a začal jsem se třást. Nešlo to zastavit. Snažil jsem se, ale prostě to nešlo. Nakonec se Luk znovu posadil. Bez jeho těla, které mě tu chvilku hřálo, jsem znovu pocítil nepříjemný chlad. Nechtěl jsem, aby odešel, ale Luk poznal, že je něco špatně. Naštěstí se neptal co to je. "Dokážeš se posadit?" Zeptal se tiše a já se probral ze zamyšlení a sedl jsem si. Okamžitě jsem ucítil ostrou bolest a Luk to asi poznal, protože mě zase položil. Podíval jsem se mu do očí. Viděl jsem, že o mě má strach a ,že mi nechce ublížit. U Chrise to byo naopak. Konečně jsem si na sto procent uvědomil, že mi neublíží. Nevím proč, ale do teď jsem měl strach.

"Jsem tak rád, že tu jsi." Pokusil jsem se promluvit, ale opět jsem dokázal jen šeptat. Luk mi naštěstí rozuměl a sladce se usmál.

"A já jsem rád, že jsme zase spolu. Nikdy už nic takového nedělej. Myslel jsem, že se zhroutím když mi to Dave řekl." S těmito slovy opět propletl naše prsty.

"Leheš si ke mě?" Zeptal jsem se. Luk chvilku zaváhal, ale nakonec mé přání splnil. Přituli jsem se k němu co nejblíž a nasál jsem jeho krásnou vůni. Konečně byl u mě a já jen doufal, že nás nic nerozdělí. (Ano to samé jsem si přál i posledně, ale teď už to myslím vážně.) Už ho nenechám samotného. Byla to chyba. Luk se o sebe sám postarat nemůže. I když já momentálně taky ne, ale neměl jsem ho nechávat samotného. Je mu jen patnáct a už si prošel takovou spoustou zlých věcí, že už si nic dalšího nezaslouží.

---

Táák... Doufám, že vám nevadí, že je to to samé. Jen mi přišlo celkem důležité vědět, co si myslel Joey, protože je to trošku odlišné od pocitů Luka :D 

A teď bych se vás chtěla zeptat: Četli by jste i další mojí povídku? Pokud ano o čem by měla být? :)
 Protože, nebudeme si nic nalhávat, tahle povídka už se chýlí ke konci :'( Ano mrzí mě to, ale ještě několik kapitol bude :)

Takže prosím pište do komentářů jakou povídku by jste chtěli. Chci znát Váš názor :)  Děkuju :3