Hurá do Londýna..

115 5 0
                                    

Tak tady sedím. Odjela jsem narychlo. Ani vlasy nemám vyžehlené! Jsem kudrnatá od přírody a někdy, jako třeba teď, to vypadá vážně otřesně! Alespoň je mám stáhnuté do drdolu, protože jinak by si každý myslel, že právě potkal čarodějnici. Nezvonil mi budík a moje drahá spolubydlící mě prostě nemohla vzbudit! Absolutně nic mi nevyšlo tak, jak mělo! A ano...! Bydlela jsem s kamarádkou. Proč? Když mi bylo šest, odešel si můj otec vsadit loterii a asi vyhrál, protože od té doby jsem ho už neviděla, ne, že by mi to vadilo... A moje máma před rokem umřela. „Splň si svůj sen!" - to byly její poslední slova. Tak si ho plním! Vždycky jsem do toho města chtěla jet a bydlet tam. Můj problém spočíval v tom, že tam vlastně nikoho neznám. Tenhle problém byl vyřešen, když jsem zjistila, že tam bydlí můj strýc. Obstarala jsem si jeho číslo, všechno mu vysvětlila a nakonec jsem mu ještě poslala MMS s mojí fotkou, aby mě na letišti poznal. Naposledy mě viděl, když mi byl rok a proto měl ohromnou radost, že mě po osmnácti letech znovu uvidí a já zas měla radost, že mi všechno vyšlo. Ale, bohužel, jsem to prožívala sama. Jana, moje nejlepší kamarádka, na mě byla doost nakrknutá. Vlastně jí chápu. Známe se už od školky a teď mám odjet tak daleko od ní? Taky mě to šokuje, ale pochopit by měla i ona mě! Ovšem nepochopila. Docela krutě jsme se pohádaly a od té doby se nebavíme! Vážně mě to štve, ale proč mě nechápe? Vždycky, když jsem mluvila o tom, že tam chci bydlet, podporovala mě a říkala, že se mi to jednou určitě povede a ona na mě bude hrdá. A teď? Nepobíram to! Snad se to nějak vyřeší postupem času. Ale jak? Budu pryč. Daleko od ní. Ale musím to brát pozitivně. Plním si svůj sen a z toho mám vážně radost.

Koukám na mraky pod sebou a připadám si jako v nebi. Vždyť tam vlastně jsem! Letím poprvé v životě a je to vážně paráda! Pomalu se zasnívám s pohledem upřeným do mraků. Z přemýšlení mě vytrhlo hlasitý usednutí těžkého zadku na sedadlo vedle mě. Doufám, že to stvoření aspoň není ukecaný a nebude si chtít povídat!

„Ahoj, jmenuju se Patrik." Trefa vedle... Bude si chtít povídat. Nemám ráda seznamování se s novýma lidma, ale na druhou stranu ... budu to muset nějak překousnout, pokud nechci v Londýně znát jenom svého strýčka, kterýho vlastně taky neznám. Zřejmě se tomu pitomýmu seznamování nevyhnu!

„Ahoj, jmenuju se Patrik!" další pokus? Je fakt nodbytnej. Nesnáším to mužský sebevědomí a tu jejich zatracenou neodbytnost. Prostě budu dělat, že ho neslyším. Mám přece v uších sluchátka... koho by napadlo, že ta MP3jka, na kterou jsou napojený, se právě vybila! Šťouchnul do mě loktem. To bolelo! Co si o sobě myslí? Já se tu s ním rozhodně bavit nebudu!

„Au!" sykla jsem ublíženě.

„Promiň, ale ty si mě nevnímala." A nemyslíš, že to byl důvod? Tak klučičí inteligence...

„Třeba jsem tě nechtěla vnímat!" odsekla jsem a natočila se ještě víc na okýnko.

„A třeba si tady se mnou jenom hraješ kamarádko!" sotva to dořekl, nahlas se pousmál. Kamarádko??? Co si to o sobě myslí? Nejsem žádná jeho kamarádka! O točím se na něj a... P-P-P-Patrik? Říkal přece, že se tak jmenuje, že? Je vážně docela pěknej.

„Možná..." usmála jsem se na něj a otočila se zpátky k okýnku. Bože, má tak krásný oči! Takový... zelený a... ještě nějaká barva, kterou si nemůžu vybavit. Má hnědé vlasy, a i když sedí, je docela o dost vyšší než já.

„Jmenuju se Patrik." začal zas. Bože vždyť já vím!

„Hezký jméno." usměju se trošku rozpačitě. Hrozně špatně navazuju rozhovory s hezkýma klukama.

„A ty jsi?" a helemese... Páníček je nějakej zvědavej...

„Já jsem já." usmála jsem se znovu a koukla se mu do očí. Šedá! Ta druhá barva v jeho očích je šedá!

„No... zdá se, že jsem si sedl vedle ‚Paní Tajemný'! Ale fajn, docela mě to vzrušuje..." pousmál se a já si neodpustila pohled na jeho rozkrok. A on si toho samozřejmě všiml. Jak jinak při mojí smůle...

„Takhle jsem to nemyslel. No... i když... nebudeme to rozebírat!" Začnu se smát. Musím! Po dlouhé době přemýšlení to bodne. Jsem hrozný smíšek a směju se vážně všemu... a taky vážně hrozně... věřte mi, to byste nechtěli slyšet! Ublíženě se na mě podíval, ale zároveň se mu v očích leskla taková ta ''klukovina". Znáte to přeci. Jak se zaleskne v očích malému klukovi, když ho napadne zničit svojí malej sestřičce panenku.

„To není vtipný!" Božínku! Tohle řekl vážně přehnaně citlivě! Skoro bych řekla, že se rozbrečí.

„Vždyť nic neříkám!"

„Ale směješ se!"

„To je legální!"

„Jo, ale..." nevěděl, co má dál říct a já měla nádhernej pocit. Nejen, že jsem vyhrála tenhle spor, ale měla jsem radost, no... spíš jsem byla zaskočená z toho, že jsem se s ním vůbec začala bavit. No co? Změna je život...!

„Brzo budeme přistávat" řekl, po dlouhé době klábosení konečně trošku vážně, Patrik a ve mně se hnul žaludek. Vůbec se mi z toho letadla nechce! Radost z toho, že za chvíli jsem v Londýně, ze mě opadla hned, když mi došlo, že tam nikoho neznám, že budu hrozně zmatkovat a že se budu muset rozloučit s Patrikem. Je to vážně sympaťák a k tomu je to kus chlapa! Ach jo... už ho asi nikdy neuvidím!

„Proč vlastně letíš do Londýna?" vytrhl mě z myšlenek.

„Jedu navštívit posledního člena z rodiny, který mi zbyl. Paradoxní na tom je, že ho vlastně ani neznám."

„Oh... Promiň... To je mi líto!"

„To nemusí! Vždycky jsem tu chtěla bydlet. Vlastně si teď plním svůj sen." poprvé v životě jsem to řeka nahlas a znělo to divně.

„Tak to si ten Londýn pořádně užij!"

„To si piš, že užiju!"

Vylezli jsme na letiště. Bože tolik lidí! Nemám ráda hodně lidí na jednom místě! A navíc - jak mám tady najít Paula. Snad to nějak zvládnu.

„Dáš mi svoje číslo?"

Číslo? On po mně chce číslo? No jasně, že dám!

„Číslo čeho?" usmála jsem se... sranda přeci musí bejt!

„Můžeš mi dát číslo všeho, co tě napadne, ale hlavně prosím tvoje číslo na mobil."

„No ten mobil klidně, na zbytek si přijď sám...!" Mrknu na něj, což mi oplatí lišáckým úsměvem.

„To má být výzva?" oplatil mi mojí vypočítavou odpověď...

„No... můžeš to tak brát..." usměju se ještě a pak vytahuju telefon.

Hned, co jsme si vyměnili čísla, mi pomohl najít Paula. Ještě než jsme k němu došli, řekl mi, že už půjde a že se chce rozloučit. Objal mě a najednou mě začal líbat. A líbal vážně nádherně. Ale vždyť ho znám jen pár hodin... Odtrhla jsem se od něho, s úsměvem se rozloučila a namířila k Paulovi, který na mě už z dálky mával.

‚A sakra' bleskne mi hlavou... Budu muset zapojit svojí angličtinu. No, co se dá dělat?

„Ahoj Sim, tak rád tě znova vidím... Jsi hrozně podobná svojí matce! Taky to byla taková kočka!"

„Ale no tak! Neuváděj mě do rozpaků...! Jinak tě samozřejmě taky ráda poznávám!" objali jsme se na přivítanou a odešli k autu.

Paul zamířil k limuzíně. No... ten si asi žije dobře.

„Sedni si dopředu. Vzadu už mám plno." řekl si klidně Paul. Cože? Koho tam má? Ach jo... doufám, že nikoho moc ukecanýho a zvědavýho.

Story Of My LifeKde žijí příběhy. Začni objevovat